Vynechaná stránka

Konečně jarní den. Čistokrevné jaro bez mraků, sychravě-vlezlého větru a lidí, kteří byli stejní jako to počasí. I když … zastavím se a zahledím se někam na obzor. Vidím domy. Je jich spousta. Okny odrážejí ostrý sluneční svit. Z té dálky jsou všechna dokonale stejná. Co se děje za nimi? Víte to?
Za jedním z nich sedí stará paní a míchá těsto na bábovku. Peče bábovku pro syna a pro vnoučata, odpoledne přijedou. Zadumaně se dívá do té zlatavé masy žloutků a cukru a přemýšlí.
Na co myslí? Přemýšlí nad tím, jestli byla svému synovi dobrou matkou, protože s protějšího domu slyší křik.
Prudká hádka.
Možná až moc prudká, taková která vzniká mezi stejnou krví; dětmi a rodiči, rodiči a prarodiči atakdále až do počátku věků. Celé generace znají ten pocit, kdy chtějí zabít, roztrhat, rozcupovat toho kdo je zplodil, popřípadě to co zplodili. Nazvala bych to Frankensteinovský komplex, znáte tu blbost o Frankensteinovi, ne?
Ozve se nepříjemný zvuk. Facka. Zkratový čin matky na dítěti. Kdyby nebyla ona matka zaslepena Frankensteinovským komplexem, viděla by, že překročila jakousi hranici.
Viděla by, že v očích jejího nezdárného syna se zjevily dvě věci: otázka typu ,Za co?´ a slzy. Ano, slzy. Ptáte se jak k tomu ksakru dojde, že se tu ten patnáctiletej oraženej harant prostě rozbrečí? To já nevím, snad mají tuhle moc jenom matky. Anebo si právě jenom strhl frajerskou masku toho skejťáckýho machra?
Jisté je, že ta tekutina co mu v kapce stekla z oka po tváři neuvěřitelně pálí. Pálí jako to slunce co se vtírá do oken.
Bouchnou dveře. Nezdárný syn opouští svou matku. Ona za ním něco křičí. Nevnímá ji. Nemá to za potřebí. Neví kam jde, neví kam chce jít, neví co vůbec chce, ví jen, že za žádnou cenu nechce zpátky.
Jeho myšlenky jsou rozházené odpadky v koši, který někdo zapomněl vysypat – má je teď v hlavě úplně všechny.
Nějak se dostal za město. Nepamatuje si jestli běžel nebo ne, prostě se tam nějak octl. Sedl si na lavičku.
Přemýšlí.
Nebo vzpomíná? Anebo organizuje budoucnost?
Vytane mu v hlavě matka. Ta pitomě hysterická ženská, hádavá a dlouhá léta rozvedená. Potom se objeví otec, ale ten už nevytane, jenom se zjeví a rozplyne. Otec je vynechaná stránka jeho životního deníku. Otec je telefonní číslo, které nemá majitele, je to někdo koho se mu pokusila matka už tolikrát bezvýsledně nahradit.
A kdo vytane dál? Vanda. Jeho zbožňovaná a starostlivá holka. Ale co s ní? Kdyby teď mohl udělat cokoli na světě a měl by zaručené, že by se to povedlo, vzal by ji za ruku a odjel by s ní. Je jedno kam, hlavně daleko.
Tohle opojení myšlenkou ale netrvá dlouho. Projede auto a on se tvrdě vrací do reality. Co by se stalo kdyby pod to auto jednoduše skočil? Nebyl by to ten spásný nápad, není to to řešení? Jediný způsob jak vysypat odpadky z hlavy.
Rozběhne se, běží po asfaltce podél lesa. Je sobota a moc aut tudy nejezdí. Tím pádem má volnou cestu, ale k čemu sakra? Co kdyby bylo pondělí a kolem jezdila spousta aut, co kdyby klopýtl a spadl na jedoucí auto? Zranilo by jej , dostal by se do nemocnice, ale možná by to přežil.
Doběhne k mostu. Je nesnesitelně udýchaný, chce se mu skoro zvracet. Vyčerpaně sundá mikinu a předkloní se přes nízké, svodidlové zábradlí. Pod mostem vedou koleje, ale sám most není vysoký.
Jediná věc co mu z toho vyplyne je ta, že musí skočit pod vlak. Je mu to jedno, je mu jedno jak to všechno skončí. Jen ať to skončí! Ať to skončí! Prosím.
Čeká na vlak. Na svůj vlak. Nebojí se čekat. Promítá si scénáře toho, co se může stát až to udělá. Matce se uleví, na pohřbu asi bude dělat scény, ale přejde jí to. Pak už si může kurvit s kým chce. Bude volná. Stejně jako on.
Kámoši? Ti si zvyknou, všichni si zvyknou a Vanda? To jméno mu projde myslí jako blesk. Ne. Musí na ni zapomenout. Ona na něj taky, najde si jiného a on bude vynechaná stránka jako jeho otec.
Chce jí ale něco vzkázat. Něco co jí chtěl říct strašně dlouho, ale nikdy se neodhodlal. Vezme mobil a napíše zprávu. Úplně obyčejnou stupidní esemesku se stručným obsahem: Miluju te!. pošle to.
Najednou mu vyschne v krku. Jako na zavolanou přijíždí Jeho vlak. Vyslyšel jeho přání a přibližuje se. Nezdárný syn zvolna přehodí nohu přes zábradlí.
Už není nezdárným synem a zároveň není vynechanou stránkou. Poprvé a naposled v životě je sám sebou.

Strojvedoucímu se zděšením roztáhnou zorničky. Snaží se brzdit, ale podvědomě vytuší že je to k ničemu. Pravidelný rytmus pražců naruší tupý náraz.

Stará paní vytáhne bábovku z trouby právě když se z chodby ozve známé: ,Babičko!´objímá děti, bere si kytici od syna. Dívá se na ně, jak si sdají ke stolu, jak její vlastní syn žertovně umravňuje její krásné vnoučata.
Stará paní má slzy v očích. Ale tyhle slzy nepálí, ani trošičku. Jsou to tiché slzy hrdosti. Slzy, které říkají, že byla dobrou matkou.