Ráno jako každé

...ještě kousek, kousíček a dostanu sladkou pusu... Crrrrrr!! Jak já ten hnusnej uřvanej budík nesnáším! Klid říká mi můj vnitřní hlas, o co ti jde? oblečeš se, vyvenčíš psa, dojdeš k vlaku, dojedeš do školy, prokoukáš těch pár vyučovacích hodin z okna a pak si celou cestu zoapkuješ po zpátku zase domů.
jenže já vůbec nechci tu cestu podstoupit, říkám si v duchu svůj "vlastní" názor! Komu se chce v šest ráno vylézt ze zahřáté postele a vyjít do té odporně vlezlé zimy. Stejně tam musíš posmívá se mi hlas v mé hlavě. Tak sem venku, FUJ sem zhnusená, ale nejsi, jo sem! Prší. Teče mi řasenka. Śtrkají do mě další spěchající lidé. Slepí pod svými velkými deštníky a za vyhrnutými límci. Tak vidíš, oni taky musí. To není žádná útěcha..no dobře tak malinko no..asi by bylo daleko horší kdybych šla úplně sama. By byla depka jak vrata. Na druhou stranu spousta ostatních má touhle dobou ještě půlnoc a spokojeně si pochrupkávají v teplých peřinách.. Ani tohle můj vnitřní hlas nepřejde mlčením. Třeba maj noční můru? Fajn, vzdávám se. Asi fakt nemá cenu hádat se se svým druhým já, protože ať vyhraje kdokoli sem pořád vítěz. Mé rty se zavlní v lehkém úsměvu. Nakonec sem si tu náladu opravdu zlepšila. Daleko víc v klidu než po ranním zazvonění budíku otevřu dveře vlaku, který právě dofuněl do stanice. "Čau", pozdravím prváka, který jezdá do školy stejným vlakem jako já a plno dalších nebohých studentů a poprvé za dnešní den otevřu pusu. Všichni ospalí se, oči ještě napůl zavřené se kodrcáme vstříc novému dni.