Lítost

Dobrá hospůdka. To je báječné místečko. Skvělá atmosféra, chutné jídlo, přátelský hospodský, krásné servírky a hlavně dobrý pivo. Co víc bych si měl přát? Je to jako ráj na zemi. Dokonce jsem jednu z těch servírek sbalil, ale byla to jen holka na jednu noc, tak bych to dál neřešil. Do Dobré chodím každý večer, když mám nějaký ty korunky. No vlastně tam chodím, i když nemám ani kačku, protože mě vždycky mí kámoši pozvou. Vždycky koupíme kamarádovi jedno pivko, když na něj nemá. Od toho jsou přece přátelé, ne? Ti mí jsou úplně nejlepší. Když si zajdeme na pár pivek (těch pár myslím jako asi deset na osobu), tak pokecáme o všem možným, uzavřeme pár sázek a soutěžíme si v tom, kdo vypije víc půllitrů za půlhodiny anebo kdo vypije víc panáků, než padne. Zkrátka bych je za nic nevyměnil.
Jednoho dne, kdy jsem měl opět v plánu jít večer do hospody, mi zavolal můj otec: „Ahoj Adame, jak se vede?“ Docela mě překvapilo, že mi zavolá. Před pár měsíci, zrovna dva dny po mých 23. narozeninách, jsme se pohádali o tom, jak mě vyhodili z VUT. Nestíhal jsem učivo. On to tenkrát nedokázal překousnout a byl na mě velice naštvaný. Nakonec to dopadlo tak, že jsem na něj tak naštval, že jsem si sbalil věci a odstěhoval jsem se od rodičů na druhý konec města. Od té doby jsme se spolu přestali bavit. „Ale jo,“ dostal jsem ze sebe, „jde to. Proč mi voláš?“ „Víš, mrzí mě, jak jsme se pohádali o té tvé škole. Chybíš nám s mamkou. Jen jsem se chtěl zeptat, jestli bys dneska za námi nepřijel. Chtěl bych se ti za tu věc omluvit, promluvili bychom si jako otec se synem. Přijel bys dnes?“ soukal s lítostí ze sebe. Popravdě se mi vůbec nechtělo. Stále jsem byl na něj velmi naštvaný. Vlastně jsem ho od té hádky nenáviděl. Bylo mi docela jedno, že se trápí. Navíc jsem chtěl jít večer do Dobré. Přece se kvůli němu nevykašlu na své kámoše. „No, já dneska nemůžu. Mám dneska večer pohovor o práci,“ zalhal jsem mu. Ve skutečnosti už práci mám – jezdím od ranních hodin do odpoledne se šalinou. Moc mi to nevynáší, ale dá se s tím žít. Navíc můžu večer chodit do hospůdky, což je super. „Pohovor o prácí?“ zeptal se nevěřícně, „A o jakou práci se jedná?“ „No,“ popřemýšlel jsem, „ucházím se o místo programátora v jedné úspěšné firmy s počítači.“ Nic lepšího mě nenapadlo. Velice se divil: „Cože? Ty a programátor? Vždyť ses na tom VUT skoro nic o programování nenaučil! Měl bys…“ „Víš co,“ skočil jsem mu netrpělivě do řeči, „já už musím končit. Pokecáme někdy později.“ „Ale…“ začal, ale zavěsil jsem se slovy „Měj se.“ Už mě to doopravdy nebavilo. Nechtělo se mi s ním už mluvit.
Skoro každý den mi pak volal. Vždycky se mi naštěstí ale podařilo vymyslet nějakou výmluvu, abych se s ním nemusel vidět. Měl jsem toho po krk, jak mi pořád volá, ale jinak bylo všechno v pořádku. Tedy až do dne, když jsem se vracel pozdě v noci z hospody domů. Byl jsem tehdy úplně namol, takže si toho moc nepamatuji. Mám jen pár útržků vzpomínek na onen den. Pamatuji si, že když jsem se potácel po ulici, tak jsem ho náhodou potkal. Pamatuji si na výraz v jeho obličeji, když mě viděl v takovémhle stavu. Začal tam na ulici řvát, jak to že jsem opilý, co si to jen dovoluji si tak chodit do hospody místo toho, abych přijel za nimi domů, smířil se ním a tak podobně. Už si nepamatuji, co jsem mu na to řekl, ale vím, že ho to naštvalo ještě víc, až se mu vzteky třepaly ruce. Začal řvát ještě hlasitěji a nadávat mi do volů. No a pak jsem to už nevydržel a začal jsem taky na něj řvát. Chvíli jsme tam na sebe křičeli, až se začaly otevírat okna okolních domů, jak byli obyvatelé zdejší ulice zvědaví, co se tady děje. A když jsem mu taky začal nadávat a křičet, jak ho moc nenávidím, tak to nevydržel, vrazil mi pěstí do obličeje a odešel s takovými slovy jako: „Ty už nejsi můj syn. Adam byl mnohem lepší než ty.“ Říkal jsem, že si na to moc nepamatuji.
Od té doby mi přestal volat, což mi docela udělalo radost. Začala mi ale volat matka. Naštěstí ale vždycky volala ve špatnou chvíli, když jsem byl v práci nebo v Dobré, takže jsem ji to jednoduše nebral. Avšak mi po nějaké době začala psát také emaily, které jsem si ovšem moc nečetl, protože většinou mě v nich prosila, abych se smířil se svým otcem, abych byl rozumný, psala mi, že otec je hrozně tvrdohlavý, naštvaný na mě a nechce se mnou bavit, ale mě to zrovna moc nezajímalo. Také jsem se s ním nechtěl bavit a byl jsem na něj naštvaný ještě víc než kdy předtím, protože mě odsuzoval za to, že chodím s přáteli do hospody. Vůbec jsem ho nechápal. Vždyť to byla úplně nejlepší věc v životě, která mě postihla. Docela dost jsem si toho přetrpěl. Ve škole do osmé třídy se mi všichni pořád smáli kvůli tomu, že jsem býval tlustý, učitelé si na mě zasedli a pořád mě zkoušeli, nestíhal jsem učivo, neměl jsem skoro žádné kámoše a navíc se naši v jednom kuse hádali. Nemyslíte si, že toho bylo na mě dost? Já myslím že jo. Ale co bylo, to bylo. Teďka už mám kámoše, se kterými chodím do Dobré. Nikdy jinde jsem se necítil lépe a uvolněněji. Ale když už jsme u té hospody - matka mě v těch emailech pořád prosila, ať nechám toho pití. Samozřejmě jsem neměl ale v úmyslu přestat pít. Co by mi pak zbylo? Nic. Ale aby mi přestala psát ty své prosby, tak jsem ji napsal, že se pokusím nepít. Lhal jsem.
Čas ubíhal. Emaily od matky jsem dostával čím dál tím méně. Zpočátku mi je psala denně, ale časem psala jen jednou týdně, později jen jednou měsíčně, až nakonec přestala psát úplně. Asi pochopila, že se s otcem odmítám usmířit a skočila mi to, jak jsem ji napsal, že přestávám pít. Alespoň jsem měl od ni klid. Mohl jsem nerušeně chodit do Dobré a pít. Avšak každým dnem jsem byl na chlastu závislejší. Někdy jsem pil až tak, že jsem příští den nedošel do práce, jak mě bolela hlava. A tak mě časem vyhodili. Snažil jsem si najít práci, ale nemohl jsem nic najít. Kdo by taky chtěl zaměstnávat takového alkoholika, jako jsem já. Začali mi docházet peníze a začal jsem si tedy půjčovat od kámošů. Ale postupem času se z mých kámoši stávali věřitelé, a když jsem jim ne a ne vrátit peníze, přestali mi půjčovat a bavit se mnou. Uvědomil jsem si, že kdybych nikdy předtím nezačal pít, mohl jsem být na tom mnohem lépe. Tím, že jsem pil, jsem skončil sám, zadlužený, skoro bez peněz a s opovržením své vlastní rodiny. Horší by to už nemohlo být.
Mýlil jsem se. Jednoho dne mi společně s účty za plyn, elektřinu a vodu přišel dopis od matky. Poznal jsem to podle jejího rukopisu na obálce. Zachvátil mě pocit nervozity, jako kdybych měl hrát na nějakém koncertu. Vůbec mě nenapadalo, co by mi mohla napsat. Napsala mi snad, že jsem ji zklamal a nechce mě už nikdy vidět, nebo se chce naopak se mnou vidět, anebo píše jen, aby zjistila jak se mám, co dělám a podobně? Opatrně jsem pomalu obálku roztrhnul a vyndal z ní list s textem. Začal jsem nahlas číst: „Milý Adame, už dlouho jsem ti nenapsala. Doufám, že se máš dobře. Bohužel jsem ale poslem špatným zpráv. Tvého otce v úterý srazil nějaký opilec. Bohužel příští den na následky svých zranění… “ Přestal jsem číst nahlas ze šoku z obsahu dopisu. Ucítil jsem nepříjemný pocit v žaludku a musel jsem si sednout, aby se pode mnou nepodlomily nohy. V duchu jsem ale četl dál: „zemřel pod rukama doktorů při operaci. Pohřeb má v tuto neděli ve 13 hodin na Hřbitově Panny Marie. Doufám, že i skrz to, že jste byli rozhádání, mu přijdeš dát poslední sbohem. S pozdravem, máma.“ Všechno se kolem mne zatočilo. Uvědomil jsem si, jak moc jsem byl hloupý, že jsem se ním nesmířil, dokud jsem měl ještě možnost. Teď už jsem nemohl s tím nic dělat. Mrzelo mě, že jeho poslední slova byla: „Ty už nejsi můj syn. Adam byl mnohem lepší než ty.“ Jen při té myšlence mi naskakovala husí kůže a cítil kolem sebe chlad. V jeho očích jsem byl ztroskotanec, který podlehl pokušení démona alkoholu. Byl jsem pro něj jen hanba, na kterou se mohl dívat jen skrz prsty. Byl jsem jeho hanba, která pošpinila jeho jméno. Velice jsem toho litoval. Jedinou možností, jak očistit jeho jméno a sebe samotného, bylo vyléčit se. Přestat pít. Na ničem jiném mi v tu chvíli nezáleželo. Postavil jsem se a se slzami v očích jsem skoro zakřičel: „Už nikdy žádné pití! Už žádný alkohol! To ti přísahám otče!“
„…pár dní po pohřbu, na který jsem neměl odvahu jít, jsem se rozhodl, že řeknu matce pravdu. Když se matka dozvěděla, že jsem stále pil, málem měla z toho mrtvici,“ líčím sklíčeným hlasem svůj příběh. Sedím na židli v kruhu alkoholiků. Na každém z nich jde vidět, jak je alkohol oslabil a změnil. Jsou mezi nimi jak mladí, tak i staří. Ale ti nejmladší jsou třicátníci. Mě bude 24 let, a jsem na tom dokonce hůř než většina z nich. Uvědomuji si, jak asi jsem těžký případ. Ale i tak jsem v sobě nalezl odvahu proti tomu bojovat. Jako všichni v tom kruhu okolo mě. Nadechl jsem se a pokračuji: „Rozhodl jsem se přijít sem. Do této protialkoholické léčebny. Už nechci ubližovat těm, kdo mi jsou nejbližší. Už nechci ničit sám sebe. Už jsem si uvědomil, že to, co jsem si myslel, že je dobré, je ve skutečnosti špatné…“ Už nedokážu nic říct. Cítím se velice zahanbeně. A tak mlčím a dívám se na podlahu. Někdo začal mluvit. Nejspíš ten, kdo je dál na řadě. Ale nevnímám ho. Všechny své smysly soustřeďuji na sebe. Není mi dobře. Ruce se mi třepou. Bolí mě hlava. Cítím se velice slabý. V noci nedokážu spát. Že by tohle byl ten odvykací stav, který by mě měl uzdravit? Vůbec se mi nelíbí. Nečekal jsem, že to bude tak těžké. Rozhodnout se, zda mám přestat pít a dál cítit tuhle bolest, nebo to všechno vzdát a vrátit se k upíjení sebe sama. V hlavě mi běsní bitva. Přestat. Pít. Přestat. Pít. Pít. Přestat. Přestat. Pít. Přestat pít. Poslední myšlenku jsem vyřkl nahlas, až se po mně pár spolusedících ohlédlo. Najednou jsem v sobě ucítil novou sílu. Sílu, která mi pomáhá bojovat. Cítím úlevu. Uvědomuji si, že mě naplňuje naděje. Uklidňuje mě. Uvědomuji si, že už poslouchám ostatní v kruhu, jak si navzájem sdělují své příběhy, které si avšak přizpůsobuji svým myšlenkám…

„…Od té chvíle jsem cítil, jak jsem ve všem zklamal…a cítil jsem že jsem zklamal ji…a zklamal jsem sám sebe, a zklamal jsem své děti…Stále je velice těžké se s tím smířit…“
„…Chtěl bych vám poděkovat za to, že mi pomáháte vidět svoje sobectví a říct vám, jak moc je mi líto, že ji to muselo bolet…“
„…Mrzí mě, co jsem vám řekl před půlrokem...Byl jsem na tom velice špatně a řekl jsem mnoho věcí, které bych neměl…Snad mi někdy odpustíte…“
„…Je mi líto, že jsem nenavštívil svého strýčka v nemocnici, když ležel na své smrtelné posteli. Je mi líto, že jsem nepřišel na jeho pohřeb…Nevím jestli jsem byl sobec nebo prostě jen tak vyděšený tomu čelit. Tohle je jedna z mých největších lítostí mého života…“
„…Jsem tady, abych se vám přiznala k tomu, že to, co jsem udělala, bylo špatné…A žádám vás o vaše odpuštění…“
„…Lituji toho, že jsem tam nebyl kvůli zdravotním potížím…Měl jsem tam být, ale místo toho jsem byl zbabělec a odjel dřív…Snad mi někdy odpustí…“
„…Doopravdy lituji toho, že jsem nebyl schopen vidět mého přítele Daniela…“
„…Jeden z mých nejlepších přátel, který je kmotrem mé dcery, mě požádal, abych něco zahrál nebo zazpíval na jeho svatbě, a já se na to vykašlal, protože jsem neměl moc času, pořád jsem pil a byl jsem moc líný, abych to udělal…A velmi se za to omlouvám, protože mi byl velmi velmi blízký…“
„…Myslím si, že je to zrada…stále mě to pronásleduje…“
„…Nechtěl jsem se s tebou pohádat. Ale měl jsem fakt blbou náladu a ty jsi to špatně pochopila. V té době mi na tom velice záleželo. Vím, že každá hádka po sobě zanechá jizvu, která se nikdy neuzdraví. Velmi se omlouvám, doopravdy se velmi omlouvám…“
„…Lituji toho, co jsem v minulosti udělal…byl jsem někdo jiný. Doopravdy. Je mi to tak líto. Přeji si, aby se to nikdy nemohlo stát, ale stalo, a je mi to líto. Odpusť mi. Omlouvám se…“
„…Neměl jsem ti lhát o tom, že tě nemám rád… Asi se s tím nikdy nesmířím…Promiň…“
„…Myslím si, že mě prostě mrzí to, že jsem já a ne ty. Proto si často přeji, abys tu byla se mnou a ukázala mi cestu…“

Když je poslouchám, dochází mi hodně věcí. Všechno vlastně vidím jasněji. Někdy je prostě lepší litovat věcí, které jsi udělal a neměl bys. Někdy se musíš mýlit, když si myslíš, že už je moc pozdě. Někdy musíš být silný a jít tou nejobtížnější cestou, protože jestli ní projdeš, jsi zachráněn. Prostě jsem si uvědomil, že se vyléčím. Že to zvládnu. Slíbil jsem to svému mrtvému otci...
Dneska mám 27. narozeniny. Právě se připravuji jít ven, protože jdu na svou narozeninovou oslavu se svojí přítelkyní Natálií. Seznámili jsme se v té léčebně. Léčila se mnou ve skupině. Jiskřilo to mezi námi už od začátku, ale začali jsme spolu chodit až po našem propuštění. Chodíme spolu už skoro dva roky a máme v plánu se vzít. Jinak jsem napravil mnoho ze svých činů. Začal jsem mluvit se svou matkou a scházet se ní, vyhýbám se hospodám a alkoholu, a dokonce se mi zázrakem podařilo najít dobrou práci, takže už nejsem ve finanční nouzi. Prostě se mám skvěle. Ale dosud je mi líto věcí, které jsem v minulosti udělal. Nejen že jsem pil, nemluvil se svou rodinou a hlavně nesmířil se s otcem, ale také jsem lhal, například mé matce, že nepiji, což skoro stejný hřích jako to, že jsem se nesmířil s otcem. Za tu dobu, co jsem se vyléčil ze závislosti na alkoholu, jsem si uvědomil, že pravda je nejdůležitější věc společně s láskou. Jsme pouze zoufalí podle toho, kolik máme v sobě tajností. Pravda nás ale osvobodí. Pravda je pravda a jediné, co s ní můžeme dělat, je s ní žít…