11:55 Středoevropského času

Las Vegas, Nevada, USA

Ležel s roztaženýma rukama a připadal si jako Ježíš na kříži. Kolem něj vládlo napjaté ticho přerušované jen hlasitým tikotem hodin. Cítil na sobě pohledy plné nepokryté nenávisti a bolesti. Toho, co udělal, vůbec nelitoval, ale i přesto v sobě nenašel dostatek odvahy otočit hlavou a podívat se na ty, kterým vzal dcery. Proto dál zíral na bílou zeď před sebou.

Slyšel, že pár okamžiků před smrtí vám před očima mimoděk proběhne celý váš život. On ale musel vzpomínky vyvolávat sám, skoro až násilím: Jeho dětství. Nástup do školy. První úspěchy v basketbalu. Pak nástup na střední. První holka. První pusa. První sex. První vražda. Pocit uspokojení. Nutnost zabít další a další. Vystrašené oči obětí a prosby o milost. Chyba. Zatčení. Soud. Rozsudek. A teď je tady a stejně jako ostatní vyčkává. Má strach? Ani sám neví. Možná trochu, ale to jen kvůli pocitu z neznáma.

"Bim bam!" odbíjení hodin jej vyleká, trochu sebou cukne. Pak se ale zase uklidní, zavře oči a vyčkává. Slyší, jak k němu přistupuje doktor, cítí chladné ostří jehly pomalu zajíždějící pod jeho kůži, malinký tlak, a pak už jen to, jak se jed míchá s jeho krví. Jak dlouho to bude trvat? Minutu, či půl hodiny? Odpověď ale dostává v zápětí. Začíná se mu hůře dýchat, o každé nadechnutí bojuje. Cítí, jak se mu srdce zpomaluje a zpomaluje. Myslel si, že to bude horší, že ho za ty dívky nechají trpět více. Usměje se, přece jen nad nimi vyhrává. Umírá, ale na druhou stranu je to pro něj úleva. Namáhavě otočí hlavu na přihlížející a vítězně se ušklíbne. On vyhrává, oni prohrávají. Pak se naposledy nadechne a s posměšným výrazem ve tváři odchází do pekel…

Praha, Česká republika

Ležela na nemocničním vozíku a do očí ji prudce svítila bílá zářivka. Byla v místnosti sama. Jindy by to uvítala, ale teď by spíše potřebovala někoho vedle sebe, kdo by ji rozptýlil a nenechal myslet na to, co se chystá udělat. Věděla, že v některých zemích je to trestné, i ona to pokládala za neodpustitelný hřích a cítila se jako vrah. Ale zase věděla, že je to pro ni i pro to malé lepší. Tušila, že by nebyla dobrou mámou, vždyť sama ještě byla dítětem. Taky věděla, že by sebe a to dítě neuživila, neměla by totiž z čeho. Rodina ji zavrhla a otec toho dítěte? Proboha, vždyť ani neví, jak se jmenuje. Byla to jen chvilka vášně v jeho autě, ale s následky na celý život. Věděla, že se bude proklínat až do smrti, ale co jiného má udělat? Někdy je přece smrt lepší než život.

"Tak slečno, jste připravena?" ozvalo se nad ní a ona sebou polekaně trhla. "Ano!" vykoktala ze sebe a těžce se snažila zadržet slzy. Byla na to moc slabá, proto brzy začaly slané potůčky hledat cestu po její jemné tváři. "Nebojte se, za chvíli to budete mít za sebou!" chlácholila ji dobrosrdečná sestra, která měla tento obrázek před očima každý den. Už ani nepočítala, kolik děvčatům již tuto větu řekla, pokaždé to bylo stejné. Výčitky a slzy, ale pak, když už je po všem, jdou znovu do víru zábavy a potěšení a zase dělají chyby. Ale kdo je dnes nedělá?

"Tak, teď se nadechněte a začněte hezky pomalu počítat do deseti, ano?" sklonil se nad ní anesteziolog a na obličej ji připevní dýchací masku. Zavřela oči a začala s odpočítáváním. "Jedna…Dva…Tři…" Ještě než se dostala z reálného světa do toho plného snů a vysvobození, stačila zašeptat: "Promiň…"

Stäfa, Curych, Švýcarsko

Pozorovala svého syna a po tváři ji putovala slza. Nevěděla, kolik takových už vyplakala, spíše se divila, že ji ještě nějaké zbývají. Pípání monitorů a zvuk dýchacího přístroje ji už přiváděl k šílenství, slýchávala je neustále, 24 hodin denně poslední 3 měsíce a to i ve snách. Každý už ji říkal, že by si měla jednou konečně odpočinout, že mu tím stejně nějak nepomůže, ale ona je neposlouchala, bála se, že kdyby odešla, něco by se stalo a ona by u toho nebyla. "Však už si odpočinu!" řekla si v duchu jízlivě a znovu se nahlas rozeštkala. Pořád se nemohla smířit s tím, že k tomu svolila, že jim dovolila aby jejímu synovi… Ani v duchu si to nebyla schopna připustit a vyřknout to slovo. Nešlo ji s jejím vitálním synem dohromady. Pořád ho viděla před sebou, jak hraje baseball, jak tančí na maturitním plese, jak ji pyšně veze ve svém prvním autě. Ne, neměla mu to auto dovolit, věděla, že se něco stane, ale on ji nakonec přesvědčil, říkal, že je příliš úzkostlivá, že už není malý, atd. Nechala se přemluvit, a díky tomu tady teď leží, bez energie, bez vitality, bez života.

"Můžeme?" přistoupil k ní doktor. Zavřela oči a opatrně přikývla. "Vážně už nic nejde udělat? Je to poslední možnost?" ujišťovala se znovu. "Ano, dělali jsme, co jsme mohli, ale mozek vašeho syna je v podstatě mrtvý." Odpovídal doktor trpělivě. "Dobře, pak dělejte,co musíte." řekla a pomalu přistoupila k synově posteli. Snažila se nedívat na jehlu, kterou doktor píchl do jeho zápěstí ani na jed proudící do jeho těla. Držela jej za ruku a čekala na zvuk jiný, než dosud slýchala a kterého se tak bála. Když se konečně pronikavě ozval, se slzami v očích jej políbila na tvář a zašeptala: "Sbohem synku a odpusť …"