Jeden drobný déšť

V letním odpoledni kdy se raduje kde kdo, jsou prázdniny čím dál krásnější a krásnější. Děti si hrají od rána do večera, zamilované páry vidíme na každém kroku jak ruka v ruce jdou štěstím, staré lidi co se těší ze štěstí menších a otrávené rodiče co pospíchají z práce domů za svými ratolestmi, kteří si užívají krásný letní den. Všechnu tuto krásnu přeruší drobný déšť, děti křičí a utíkají domů, důchodci klejí a mladé páry čerstvě zamilovaných tancují v dešti, který jim rozhodně náladu nezkazí a nikam nezažene.

Stromy se smáčejí v kapkách vody, která padá z nebe přímo na ně. Usmívají se ačkoliv my jejich tvář nevidíme, ale mají ji! Lidé pomalu prchají až zde nikdo nezůstane, jen stromy. Věčné stromy. Jejich listy jsou čím dál tím víc zelenější jako by déšť měl štětec se zelenou barvou a vymalovával jeden lísteček po druhém. Jejich kmeny jsou krásné hnědé, harmonie barev je jistá. Tráva je posetá miliony kapiček též tak krásně zelená střídaná kopretinami.

Déšť odešel! Ale přišel chlapec. Podíval se do korun stromů, fascinován zelení nad ním. Sehnul se a nesměle utrhl jednu z mnoha kopretin. U srdce mu přejela mrazivá rána, úsměv, který měl po celou dobu na rtech mu zmizel, ztěžkly jeho ruce i nohy. Sklopil hlavu a odešel.

Začalo pršet! S pobrukováním líbivé melodie a veselými skoky přišla dívka. Plná optimismu i přes drobný, teplý déšť, úsměv od ucha k uchu. Vlasy mokré, letní šaty promočené, sundala si boty a bosa vstoupila na trávu kde ještě před pár minutami byl chlapec, který odešel s velikou ránou v srdci. Také se podívala do korun stromů. Jemně nakračovala po zeleném koberci. Roztáhla paže, roztočila se dokola, zavřela oči a spadla na zem. Mokrá tráva jí podjela a uklouzla. Úsměv zmizel, zamračila se a začala naříkat nad nohou. Nemohla samou bolestí vstát.

Najednou přišel smutný chlapec, uviděl na zemi smutnou dívku svíjející se v křečích a s mnoha nepovedenými pokusy vstát. Hned k ní přiskočil a pomohl jí vstát. Dívka našla opět úsměv, i on.