Kolejnice

Bylo po sedmé ranní, na deváté koleji, když kolejnice pohlédla na druhou jinak, než dříve.

„Miluji tě.“
„I já tě miluji.“

Bylo po sedmé ranní, na deváté koleji, když dva milenci zjistili, že jsou odděleni.

„Nemohu se tě dotknout.“
„To ty pražce.“

„Chtěl bych se tě dotýkat.“
„Já tebe také.“

„Vychází Slunce.“
„Poběžme.“
„Ano.“

Bylo po sedmé ranní, když po deváté koleji kráčeli chlapec a dívka ve školních uniformách.

„Všimnul sis, jak se ty kolejnice na obzoru jakoby spojujou?“
„Cože?“
„No jsou oddělený pražcema, ne? Ale v dálce to vypadá, jako by se sbíhaly dohromady, vidíš?“
„Přes to sluníčko vidím tak akorát houby.“
„Ty seš nemožnej.“
„Jo?“
„To je přece tak romantický! Představ si, kdyby to byli milenci, který, osudem rozdělený, běžej navěky vedle sebe a doufají...

Navždy běží k obzoru,
věří, navzdory rozvoru,
že se v Slunci setkají. “

„Ty seš ale husička, viď?“

Bylo po sedmé ranní, na deváté koleji, když chlapec strčil dívku do křoví pod násep, zasmál se a pohlédl k obzoru.