Michal a já...

Možná budu občas skákat sem a tam, možná tam jsou i nějaké chyby, ale potřebovala jsem ze sebe dostat něco, co mě trápí.

„ Noční můry plujou za Tebou…duši děsí, děsí…“, zpívá skupina Hektor na zábavě v Olešné, kam jsme se s kamarádkou Klér vydaly. No jenže, teď tu tak sedím a nejraději bych do něčeho praštila. Za Klér přišel Němi, kluk, se kterým si už nějaký ten pátek píše a do kterého je celkem dost udělaná. A já jsem tím pádem jako pátý kolo u vozu. Ale to by mi až tolik nevadilo. Pravý důvod je trošku někde jinde… Celý večer se tu propaluji pohledem s jedním klukem. Byl mi sympatický hned, jak jsem sem dorazila. Asi taky nejspíš patří k Hektorům. Teď je tam u něj nějaká holka a zdá se mi, že je pěkně neodbytná. Po chvíli se jí stejně podaří vytáhnout ho na parket. Nemám na to tady sedět a z jedné strany poslouchat Klér s Němim a z druhé se koukat na ty dva, co tancují. Seberu se tedy a jdu se kousek projít. Mám toho tu sice plný zuby, ale domů nechci. Proto mě naštve, když se mi nad hlavou objeví blesky a vypadá to, že každou chvíli začne asi pořádný liják. Do deseti minut je tu Klér máma, která si pro nás přijede, protože oni jsou zase pro změnu i s našima na zábavě ve vedlejší vsi. Posbírám věci, Klér se rozloučí s Němim a jdeme k autu. V zádech ucítím něčí pohled a on není jen tak něčí. Ten kluk! V jednom okamžiku mám pocit, že snad vstane a půjde za mnou, ale to se mi asi jen něco zdálo. Sednu si do auta a nejsem schopná ze sebe dostat jediný slovo. Je mi na nic. Pořád vidím ty jeho oči. Utěšuji se tím, že mě to třeba přejde a za pár dní si na něj nevzpomenu….
Když dorazím domů, je všude ticho. Naši ještě doma nejsou a kdoví kdy dojedou :o) Převléknu se do pyžama a zalezu do postele. Ale ještě musím napsat Klér…
Druhý den vstanu celkem brzy. Jdu se s Klér rozloučit, protože odjíždějí na dovolenou. Ještě probíráme včerejší večer a ona je nadšená. Taky se mi to tam líbilo, ale… Přemýšlím, jak bych mohla zjistit něco víc o tom klukovi. A pak mě to konečně trkne! Vždyť on jim tam dělal fotky. Co nejdřív, jak jen to jde, sednu k počítači a už píši vzkaz na stránky skupiny. Aspoň jméno, když už nic, i když ani nevím k čemu mi to bude. Jestli teda vůbec něco…
Čekala jsem a čekala, ale stejně mi žádná odpověď nedošla. Tak jsem přestala doufat. Nakonec mi ta doba, co byla Klér pryč utekla docela rychle. Zjistila jsem taky, že má být zábava v Mexiku a opět Hektoři. Byla jsem rozhodnutá, že prostě vyrazíme. Doufala jsem totiž, že se tam s tím klukem zase potkám…
Ten den se vlekl strašně pomalu, nemohla jsem se už dočkat, až tam budeme. Nakonec jsem se přece jen dočkala. Ale jaké bylo překvapení, když jsem HO tam nikde nenašla! Byla jsem z toho celkem smutná, ale nechtěla jsem kazit zábavu sobě ani Klér! Zrovna hráli L&G song od Horkýže Slíže, když do mě Klér žďuchla a ukázala směrem ke vchodu. Jaké bylo moje překvapení, když ve dveřích stál ON! Měla jsem obrovskou radost a chuť za ním jít, ale to jsem se neodhodlala! Hodně jsme se chytali očima a posílali si úsměvy třeba přes půl sálu. Když začali hrát ploužáky, měla jsem chuť odejít. Otočila jsem se a ON stál za mnou a usmíval se. Kývl na mě, podal mi ruku a odváděl mě na parket. Vůbec jsem nepomyslela na to, že tam je teď Klér sama. Vnímala jsem jen Jeho vůni a blízkost. Bylo mi nádherně a přála jsem si v ten okamžik zastavit čas.
„ Já jsem Michal,“ podal mi ruku.
„ Karolína,“ a naše seznámení jsme zpečetili pusou.
Protancovali jsme tak všechny pomalé série, co hráli… Jenže najednou se blížila doba, kdy jsme měli jít domů. Šla jsem za Michalem, říct mu aspoň ahoj. Vracela jsem se domů šťastná, ale jen do té doby než mi došlo, že na něj vlastně nemám žádný kontakt a vůbec nevím, jak to bude dál… Přesto jsem se nad tím nesnažila přemýšlet, ale užívala jsem si toho krásného pocitu. Po dlouhé době mi bylo zase fajn….
Od té zábavy jsem chodila hlavou v oblacích a musím přiznat, že si toho moje okolí hned všimlo. Musela jsem něco udělat, abych získal jeho číslo nebo mail, cokoliv! Tak jsem dala na stránku kapely svůj e-mail s tím, že pokud se bude chtít ozvat, tak že budu ráda! A on se opravdu ozval! Začali jsme si spolu psát a pomalu o sobě zjišťovat nějaké věci. Trvalo to asi týden a já jsem měla pocit, jako bych toho kluka znala mnohem déle. Byl mi tak strašně moc blízký. Najednou tu byl poslední víkend prázdnin a naši přišli s tím, že odjíždějí na dva dny na Slovensko za kamarády. Super! Napsala jsem Michalovi, že když bude chtít mám šanci se s ním sejít. Ne, že by to jinak nešlo, samozřejmě, že o něm rodiče věděli, ale přece jen tohle byla velká příležitost být s ním o samotě déle než hodinu a ještě k tomu večer. A ona to opravdu nebyla jen ta hodina:o)
Jelikož jsem doma nejstarší ze sourozenců a mám ještě malého brášku, kamarádka Klér se rozhodla, že ho pohlídá, když budu s Michalem venku. A tak nám už nebránilo nic, aby přijel. Je třeba přiznat, že jsem se teda třepala jak ratlík. Byla jsem strašně nervózní.
Stačil jediný jeho pohled a cítila jsem, jak se mi v těle rozvibroval každičký nerv. Šli jsme se spolu projít a dopadlo to tak, že jsme došli až do sousední vesnice:o) Povídali jsme si o mojí škole, jeho rodině, mojí rodině, jeho práci, zálibách, plánech do budoucna. Občas bylo sice ticho, ale s ním se mi mlčelo fakt hezky. A čas? Ten s ním letěl rychlostí blesku, až se mi to zdálo nemožné. Když jsme se vraceli zpět, seděli jsme ještě nějakou dobu na lavičce a bavili se o škole, kam chodil i on. Asi kolem půl jedné jsme naznali, že už půjdeme domů, i když kdyby to záleželo na mně, tak bych tam vydržela sedět třeba až do rána! Tak stojíme naproti sobě a já si tak strašně přeji, aby mě políbil, ale on se k ničemu nemá. Koukáme si do očí a on se náhle usměje.
„ Co je,“ zeptám se ho se zájmem.
„ Koukej,“ ukáže směrem k našemu domu.
Mimoděk se musím smát taky. Totiž ségra s kámoškou nás pozorují z okna a očividně si myslí, že je není vidět.
„ Nebudeme jim tu hrát divadlo,“ řekne Michal po chvíli.
Vzhlédnu se k němu a s jiskrou v očích se ho zeptám: „ Fakt ne?“
V koutcích úst se usměje, skloní se ke mně a dá mi ,o ne moc větší, kamarádskou pusu. Přesto jsem nadmíru spokojená. Rozloučíme se a zatímco on zamíří k autu, já dojdu domů.
Už ve dveřích se na mě ty dobré duše sesypou se spoustou otázek.
„ Kde jste byli,“ spustila na mě Klér, „ chtěla jsem Ti volat, ale nakonec jsme si řekla, že Ti s ním nic nehrozí, nevím proč mu vlastně tak věřím.“
Tak jsem jim jen ve zkratce popsala, kde až jsme byli. S Klér jsme to pak ještě rozebírali a když viděla, jak zářím, raději mlčela a smála se. Později jsme si ještě s Michalem napsali sms. Děkoval za krásný večer a přál mi dobrou noc. Hned jsem mu odpověděla, že já jemu taky a on na to, že dnes se mu bude rozhodně dobře usínat. I já jsem po dlouhé době usínala s pocitem toho, že mě má někdo rád.
Druhý den se měli naši vrátit odpoledne, ale nějak jim stávkovalo auto, takže přijeli až pozdě večer. Zrovna jsem se chystala na první den do mé nové školy, když mi začal zvonit mobil. Myslela jsem si, že jsou to naši, a proto jsem se k němu nijak zvlášť nehnala. Ovšem čekalo mě překvapení! Byl to Michal.
„ Ahoj,“ řekla jsem sevřeným hrdlem.
„ Ahoj Karol, co děláš?“
Usmála jsem se. „ Momentálně se chystám do školy, pročpak?“
„ No,“ začal váhavě, „ ve Žďáře má být ohňostroj na ukončení prázdnin, tak mě napadlo, že bys mohla jet se mnou a ségrou.“
Páni! To by byla nádhera, jenže když ještě naši nebyli doma, netroufla jsem si.
„ To asi bohužel nepůjde,“ řekla jsem mu zklamaně, „ naši ještě nedorazili a vůbec netuším, kdy dojedou.“
„ To je škoda. Tak snad příště. Rád jsem tě slyšel.“
„ Já Tebe taky, Michale. Tak zatím.“
Rozloučili jsme se a zavěsila jsem. Byla jsem šťastná. Zářila jsem jako vánoční stromeček a snad nic mě nemohlo rozházet. Ani tak škola, co mě následující den čekala.
Pondělí, úterý, středa a my jsme si psali… Byla jsem za toho kluka ráda, ale nechtěla jsem nikam spěchat. Měla jsem v hlavě zmatek, protože jsem ještě neměla pořádně vyřešenou minulost s Honzou (znal jsem ho asi rok a rok čekala jestli mi dá šanci). Tedy jen z mojí strany, já byla ta, která milovala a Honza ten, kdo mě asi nechtěl. Proto jsem se Michalovi tolik bránila. Nechtěla jsem si připustit, že bych mohla milovat někoho jiného, než byl Honza.
Ve čtvrtek mi Michal psal, jestli může přijet. Prvně jsem mu napsala, že ne, ale nakonec jsem si to rozmyslela a on tedy přijel. Ten den – 7.září 2006 bylo zatmění Měsíce…
Když Michal přijel, šli jsme se projít a najít místo, kde by byl Měsíc vidět. Nakonec jsme zůstali sedět na tribuně u hřiště. Byla to romantika jak vystřihnutá z nějakého filmu. Seděli jsme vedle sebe, koukali do nebe a povídali si. Bylo mi s ním tak strašně hezky, že jsem tomu snad ani sama nechtěla věřit. Nevím, jak to dělal, ale ten čas s ním letěl jako splašený. O půl desáté jsme se zvedli a on mě šel doprovodit domů.
„ Doufám, že se brzy uvidíme,“ podíval se na mě a ještě dodal, „ teda pokud nemáš v záloze ještě někoho jiného.“
„ Ne,“ řekla jsem pevně, i když jsem si tím nebyla stoprocentně jistá, ani nevím, jestli mi to vůbec věřil.
A taky ani nevím, jak došlo k tomu, že mě políbil. Jemně a něžně. Můj první polibek! Přišel naprosto nečekaně a s někým úplně jiným, než jsem si představovala, přesto jsem nebyla ani náhodou zklamaná. Srdce mi tak strašně bušilo, že to musel cítit snad i on.
„ Dobrou,“ popřál mi a ještě jednou mě políbil.
Počkal než dojdu ke dveřím, otočila jsem se na něj a najednou jsem na tom klukovi poznala, že mě má opravdu rád!
Jenže když jsem přišla domů a oprchalo ze mě to poblouznění, začala jsem mít výčitky. Kvůli Honzovi! Dodnes to nepochopím proč, když jsem s ním nic neměla. Možná… Opravdu nevím!
Všechno jsem si promítala znova a znova a nevěděla jsem, co mám dělat. Asi jsem měla strach začít se najednou na někoho vázat a brát to vážně. Možná jsem na to nebyla ještě připravená…
Začala jsem kličkovat, vymlouvat se. Potřebovala jsem čas a Michal měl tolik trpělivosti, že mi vyhověl. Vím, trápila jsem ho a bylo mi to líto. A proč? Jen kvůli klukovi, který mě vlastně nikdy nechtěl!
Nakonec jsem došla k závěru, že bude lepší, když budeme zatím jenom kamarádi. Kdoví, třeba mi dojde, že mi ten člověk chybí a změní se to…
Tak tu byl říjen a my si psali, jednou se viděli na zábavě…
Listopad a pořád jsme si psali….
A pak prosinec… Zábava v Mexiku 9.12. 2006. Michal tam byl a zrovna tam mi došlo, že bych to s ním mohla zkusit. Šla jsem za ním, chvíli jsme si povídali. Když začali hrát ploužáky, přišel si pro mě. Bylo to krásný, když mě zase držel v náručí a já cítila jeho blízkost. Věděla jsem, že tohle je ono, že mu tu šanci prostě dát musím. Hladil mě po zádech a já bych mu v tu chvíli snad dovolila cokoli…
Po zábavě jsme si napsali, že zajdeme na kafe nebo do kina. Slíbil mi to! Ale slib už nesplnil…
Někdy týden před Vánoci jsem onemocněla. Psala jsem mu, ale on mi neodepisoval. Bylo mi to líto, ale věděla jsem, že má hodně práce, tak jsem se na něj nezlobila.
22.12. 2006 – Byla u mě zrovna kamarádka a mně přišla smska od Michala. Měla jsem radost, ale jen do chvíle, než jsem ji otevřela. Psal, že mi přeje taky pěkné Vánoce a že potkal úžasnou ženu a až po uši se zamiloval. TAKŽE JSEM UŽ ZADANÝ. Zněla poslední věta, která tam stála. V tu ránu jsem nic neviděla. Z očí se mi řinuly slzy, které nešly zastavit. Klér mě utěšovala, jak jen to šlo, ale nebylo to nic platné. Koukala jsem z okna a vzpomínala na těch pár chvil, kdy jsem s ním byla a došlo mi, že už vlastně žádné jiné nebudou. Že už spolu nepůjdeme na kafe, do kina, projít se… Už nic! Napsala jsem mu jen krátce, že mu přeji štěstí. A pak nic. Vlastně ještě na Silvestra, ale co on mi odepsal? To už nevím, jeho sms jsem vymazala, aniž bych pořádně věděla, co v ní stálo…
A dnes? Dnes je 26.10. 2007. Člověk by čekal, že si na Michala ani nevzpomenu. Skutečnost je jiná! Už někdy v květnu mi došlo, že mi strašně chybí. Několikrát jsem mu psala, jak se má, ale on se neozval. Všechno smazal a žije si svůj život. Snad je šťastný. Nedávno jsem někde slyšela, že se bude dokonce ženit. Zasáhlo mě to! Najednou mi došlo o co jsem přišla. Začínám pochybovat, že jednou najdu někoho, kdo by na mě byl tak hodný jako on. Vím, že i kdybych se snažila sebevíc, jeho nikdy nevymažu a nezapomenu na něj. S ním jsem cítila jistotu a byl pro mě oporou…
Vím, že se čas nedá vrátit, ale vím, že největší chyba mého dosavadního života byla, že jsem ho ztratila! Budu si to vyčítat asi ještě hodně dlouho!