Nebrečet nad rozlitou mléčnou dráhou

Byla to jedna z těch chladnejch říjnovejch nocí, ještě ne světlo, ještě ne tma, a jedinou zvukovou kulisu tvořil tlukot jejich srdcí. Společně opouštěli mléčnou dráhu a vraceli se zpátky na zem - srdce pomalu ubírala na hlasitosti, nebe se zavřelo a na okně se tiše rozpleskly první kapky deště. Protáhla se jako kočka, stylově při tom trošku zavrněla a on se usmál, přikryl ji dekou a políbil do vlasů.
"Řekni, že to takový bude už napořád," zamumlala pološeptem a snažila se udržet oči ještě chvilku otevřený.
"Bude to takový už napořád," slíbil, co chtěla slyšet, a popřál jí dobrou noc.
Usnula dřív, než si stihla zodpovědět otázku, jak moc by, na stupnici od jedný do deseti, bylo naivní tomu uvěřit.
-- --
And all i can taste is this moment
and all i can breathe is your life
cause sooner or later it's over
i just don't want to miss you tonight
-- -- --
-- --
"Včera ho viděla ve fejsu, jak ocucával ucho nějaký blonďatý děvce," odfrkla si holka u vedlejšího stolu přesně v pauze mezi písničkama. Adéla zrudla a kus koláče, kterej se zrovna chystala polknout, se proměnil v obrovskej knedlík. Děkovala vyšším silám, že je k těm dvěma otočená zády a že tudíž neměly možnost registrovat její reakci. Dost možná by to byl jeden z posledních dílků skládanky, jejíž výslednej obrázek vlastně nikdo netoužil spatřit. Snad ani ona sama ne; byla na něm namalovaná taky, ale moc jí to tam neslušelo.
--
"Hlavně nekupuj kytku, to už bys jí totiž moh rovnou přiznat všechno."
Nervózně míchal kafe a poklepával přitom nohou. mlčel a přesto řekl všechno. slova nic nejsou.
"Michale?"
Odtrhl oči od hrnečku a ten pohled ji jenom utvrdil v tom, že to pochopila správně.
na to si musela sednout. "Ty jí to chceš říct," hlesla.
Symfonii ticha vyplňovalo jenom cinkání lžičky o stěny hrnku, neurčitý ozvěny budoucnosti a trocha punku vedle od sousedů.
"Proč myslíš, že nemam?"
"Protože je to prostě blbost!"
"Protože je to prostě blbost?" zopakoval ironicky. "Od tebe bych čekal odpověď trochu víc na úrovni."
"Ode mě? Od blonďatý děvky?" ušklíbla se a mávla odevzdaně rukou. "Udělej si to jak chceš."
Přitáhl si ji k sobě na klín. "Pocem, ty moje malá blonďatá děvko," řekl něžně, opřel si hlavu o její rameno a políbil ji na krk. A jsme zase tam, kde jsme byli, pomysleli si oba v ten samej okamžik, zatímco odhazovali svršky na zem a chystali tak sousedům trochu punku na oplátku.
-- --
-- -- --
Probudila se do jednoho z těch barevně smutnejch láskopadovejch rán. Koukala z okna, padala do černý díry a on seděl na posteli a rozespale se drbal na hlavě, místo aby skočil za ní nebo ji vytáhl ven. Bude to takový už napořád? Svrběl ji jazyk, ale nezeptala se. Bála se, že by řek že jo.
--
And i'd give up forever to touch you
cause i know that you feel me somehow
you're the closest to heaven that i'll ever be
and i don't want to go home right now
--
Začala se oblíkat a v duchu ho prosila, ať ji nenechává odejít, ale dům projížděl tunelem a telepatický spojení bylo přerušeno. A tak mlčky hodila tašku přes rameno a nechala se vyprovodit ven.
"Ty to víš, viď?" zeptala se místo pusy na rozloučenou.
"Co ti na to mam říct."
Přemejšlela, kdy ho naposledy viděla tvářit se tak vážně. Asi nikdy.
"Třeba mě poslat do háje tim nejbrutálnějšim způsobem..."
"To by nebylo fér."
Rána tak trochu pod pás. "Tím chceš říct..."
"Že v tom taky nejsem úplně nevinně," doplnil ji.
Zatmělo se jí před očima. "ahoj."
-- -- --
-- --
"Do you speak english?" zeptal se jí kluk s kulatejma brejličkama a promrzlejma tvářema, když nastupovali do autobusu.
"No," zahučela automaticky, oči zapíchlý do země.
Malinko se pousmál. "Really?"
"Really," zašklebila se, napodobila při tom jeho přízvuk a šla si sednout na opačnou stranu.
-- --
-- -- --
"Celou tu dobu o nás věděl a bylo mu to fuk, protože sám šukal s jinou," rozhazovala rukama stále ještě v šoku a cestovala po obýváku od jedný zdi k druhý. "Nemá třeba tvoje slečna taky někoho, kdo má někoho, a ten někdo - "
"Nechceš se uklidnit?"
"Chci, ale nejde to!"
"Vypni, Adélo... a chvíli mě poslouchej. Proč tě to tak žere? Kdyby ses nechovala jak malej ukřivděnej parchant a trochu se nad tim zamyslela, tak by ti třeba došlo, že to možná dopadlo nejlíp jak mohlo, chápeš? Protože takhle máte třeba ještě šanci... když budete oba chtít."
Znatelně ztišila hlas. "Jak zjistíme, že oba chceme?"
"Na to si odpověz sama."
-- -- --
-- --
Byl to jeden z těch zasněženejch prosincovejch večerů, kdy seděla se šálou omotanou kolem krku na baru, cucala brčkem jahodovej džus a záviděla všem okolo, že se baví.
"Co tu furt sedíš jako pecka a čekuješ telefon?" šťouchnul do ní.
"Psala jsem mu."
"No ne," podivil se. "Poprvý od...?"
"Poprvý od," kejvla a v ten moment se mobil rozvibroval. "To bude pro mě," usmála se plna očekávání, málem se zabila o barovou stoličku a vyběhla z klubu ven do chodby, kde měla aspoň minimální naději, že něco uslyší.
"Ahoj," vyhrkla dřív, než se za ní zavřely dveře.
"Ahoj," odpověděl a stál necelý tři metry před ní. A její srdce se v tu chvíli zhouplo po mléčný dráze a potkalo tam to jeho.
"Zavolám později," vydechla roztřeseně a zaklapla telefon.
--
And i don't want the world to see me
cause i don't think that they'd understand
when everything's made to be broken
i just want you to know who i am
-- --
-- -- --
Zrovna si nasazovala čepici, když prošel okolo. Jeho brejličky se na ni trochu nesměle usmály a ona úsměv tentokrát opětovala.
"Do you speak english today?" zavtipkoval a ona hrála s ním. Dneska už jo.
"Yes," zakřenila se k jeho nevelkému překvapení.
Tušil to, ale naoko se zatvářil zmateně. "Really?"
"Really," napodobila jeho přízvuk víc vesele a míň ironicky než minule, v autobuse si automaticky sedla vedle něj a o řetězci nenadálejch událostí, kterej tim spustila, nemohla mít v tu chvíli ještě nejmenší tušení.
-- -- --
-- --