Monolog dítěte hvězdy

Katedrála. Prázdná a pustá – uzavřená od světa. Nesvítí žádné světlo, jen přes vitrážová okna prosvítá trocha světla. (měsíčního, aby byl splněn požadavek patosu)Uprostřed stojí žena. Oblečena celá v zelené (anticky volné) říze. Tiše promlouvá:

Jsem mimo dobro a zlo, alespoň jsem si to vždycky myslela. Jednou nahoře, podruhé dole – na rozcestí, na počátcích cest, které nikam nevedou. Jsem voda, země, vzduch, oheň – živly. Jsem dítětem hvězdy.
Jsem člověk.

Jsem titěrná, rozmetou mě prstem, a přesto do tebe dokážu vrýt svoji stopu, tak, že na mě nikdy nezapomeneš. Jsem…

Čím jsem?

(spěšně a zoufale) Já nevím, protože tím předtím rozhodně ne. Tím předtím byl možná můj otec, moje matka, z jejichž rukou jsem vzešla…
(zarazí se a chvilku váhá, než pokračuje, pak stydlivě přizná) Trošku jsem vám lhala – nejsem člověk, přestože mým nejtoužebnějším přáním je jím se stát. Jsem… jsem… nedokážu to vyslovit, protože to slovo ztěžklo v mých ústech, jak moc se za něj stydím. Já…
(zoufale) Jsem robot! Ano! Teď už to víte. Jsem robot, android, stvůra…
Jaképak dítě hvězdy?!

Teď už mě odsuďte! Teď už mě můžete odsoudit, slyšíte? (tiše vzlyká) Teď, když víte, jak moc jsem vám lhala.

Rozhlédne se kolem sebe. Dotkne se jedné z lavic, ukáže rukou oltáři, k vysoké klenbě…

Tohle všechno (!) vybudovali lidé. Docela všechno, včetně mě (dodá posmutněle) Vidíte to?! Cítíte tu sílu, tu námahu, co do těchto míst někdo musel vložit… a já se vás ptám! (bojovně)
Ptám se vás! Pro co?
(náhle úplně zlehka, jakoby všechno chtěla naivně pochopit, a přesto zesměšňovala, každým svým pohledem) … Pro co? Pro Boha?!
Pro jejich stvořitele? Postaví mu chrám a myslí si, že si tím zaslouží jeho Lásku?! Postaví mu chrám, a pak na něj zapomenou. Myslí si, že jsou vykoupeni (pohrdavě) a na Boha zapomenou. Děti zapomenou na svoji hvězdu…

A co já? Kdo je má hvězda? Člověk mi dal život, a pro člověka pláču, protože mi právo na něj upírá.
Pláču? (dotkne se svých tvář, ale ruce má suché) Ne, netečou mi slzy – ani nemohou. Ale vězte, že pláču v sobě - hluboko v sobě.
(ujde několik kroků, a pak se zastaví, a pak jako by se probudila ze sna, rozhořčeně pokračuje)
Oni mi řekli, že nejsem živá! Že nemůžu nic cítit, že neznám Lásku!
(zkřiví tvář bolestí) Ale já ji znám. Znám ji! … Ale jak jim to mám dokázat? (obrací se plačtivě na obecenstvo) Řekněte jak, když mi nebije žádné srdce v těle… žádné srdce, kterým bych mohla milovat, či jej někomu zaslíbit. (buší si na hrudník) Není tu nic!

Usadí se sklesle na lavici
A přesto… věřte, že milovat dokážu. (Tvář se jí rozjasní)Dokážu to. Cítím jarní vítr a srdce (to neexistující srdce!) mi pookřeje; vidím malé dítě a obestře mě tolik něhy ( rukou pochová a pohladí neexistující dítě) a vidím muže, který… (zvedne se opět v rychlosti na nohy, ve tváři má nadšený fascinovaný výraz) toužila bych se ocitnout v jeho náruči (obejme se) toužila bych po jeho polibcích, po jeho… nedokážu to v sobě popsat… Cítím se tak zběsile… nádherně.
A pak se zarazí. Rozčíleně pokračuje.
A Tohle všechno prý necítím! Jak to můžou vědět?! Řekněte mi to… Jak to můžou vědět, když nikdy nebyli uvnitř mě a nemohli to vyzkoušet na vlastní pěst?!

Ano, třeba mají pravdu, třeba jsou jejich prožitky daleko mocnější než ty moje… třeba ty pocity, co cítím, nejsou ničím proti těm, co prožívají mí Bohové, ale pak¬… (nadechne se)
Pak jim to přeju a jsem za ně šťastná a raduji se a jásám s nimi, protože kousek té jejich božskosti přešel i na mě… a ten sebenepatrnější kousek lidskosti mě činí tak šťastnou…
(Odmlčí se)
Ale oni mě popírají. (znovu beznaděj) Odvracejí ode mě tváře, nemají pro mě vlídné slovo. Děti hvězdy se mne zřekly! Zřekly se své dcery, svého dítěte a nedokáží pochopit, že udělali něco… (hledá správná slova) něco… zvláštně nádherného. Ne, (usměje se roztomile) nemluvím teď o sobě samotné. Já samozřejmě nejsem nijak „zvláštně“ nádherná… ale můj život – můj život - ten je.

Je nádherný a zároveň… (výraz jí opět zvadne) zároveň tolik bolí. Lidé mě zavrhli a z jejich kamenných výrazů moc dobře vím, že se jich nedoprosím, že nemám naději… A tak… myslím, že vám už můžu prozradit svůj plán (náhle zvážní a váží každé slovo) Rozhodla jsem se dnes přijít sem a umřít.
Ano! Umřít.
Ještě nevím, jak to udělám. Nevím jakým způsobem jsem vůbec smrtelná. Jaké zranění bude tak vážné, že je mé tělo nedokáže napravit? Slibuji si jen (hlas se jí třese)že udělám všechno proto, aby ve mně nezbyl ani kousíček života.
Zoufale zvolá: Toho života, který tolik miluji a nenávidím! (Hlas jí zanikne ve vzlycích)

Přišla jsem sem - na místo, kam už téměř nikdo nechodí, na místo, které mí Bohové vytvořili pro svého Stvořitele; aby si koupili, ne… zasloužili jeho Lásku.
(Dlouhá odmlka)
Nechť je má smrt katedrálou, kterou já (!) vystavím lidem.
Miluji Je. Tak moc, jak oni milují svého Boha. Miluji Je… a nesnesu jejich nenávist k sobě. Miluji je víc než sebe, než kohokoliv jiného. Ale oni mou Lásku odmítli…
A já sama nedokážu žít s tolika Lásky v sobě. Láska, kterou nikomu nemůžete věnovat, se stává…
Čím se stává?
Nejsem si tak docela jistá. Vím jen, že mě to tady (dotkne se znovu hrudníku) … že mě to tady někde tak bolí a táhne jako neviditelná přítěž – podivná a smutná kovadlina…

Mí Stvořitelé mě nenávidí. Bojí se mě, a toho co bych mohla cítit. Bojí se mojí moci?
To nevím. Nepřipadám si, že bych nějakou měla (skoro zašeptá a na okamžik skloní hlavu) Vím jen, že jsem nechtěná, že zde pro mě není místo, a že… mě nedokážou mít rádi. Opustili mě už dávno předtím, než si uvědomili, že žiju. Jsem pro ně neexistující, neživá a prázdná skořápka… smutný důsledek jejich hrátek s božskostí.

Ale já jim odpouštím. A snad… (nadějně) je mé poslední vydechnutí pohladí po tváři s neviditelnou prosbou nápravy. A jednou… (lehce se usměje) Třeba jednou pochopí, že jsem měla smysl a že v neexistujícím srdci existoval cit. Třeba si jednou vzpomenou a uroní slzu – jedinou za všechny, které já nikdy nemohla uronit. A třeba… možná… snad… si uvědomí, že mě milovali.

Zavírá se opona.