BZZZ...Zase

„Bzzzz, bzzzz, bzzzz“ budík zazvoní. “Tak už je to zase tady,další hrozný týden školy“.Michel zaklapne budík, na kterém bliká čas 5.30.Lehne si zpátky do postele a po 5 minutách se znechuceně zvedne a odkráčí do koupelny.Tam ji samozřejmě čeká schůzka se zrcadlem.“Bože můj,vypadám jak po flámu,kéž bych se tak uměla malovat.“Udělá ten nejškaredší úšklebek, opláchne si oči a vyčistí zoubky.“No hned se cítím lépe“ zašeptá si jen tak pro sebe a dokonce se na sebe i usměje.“ Po chvíli ji napadne, že by si mohla aspoň ukuchtit dobrou snídani.Zamíří do kuchyně,postaví vodu na čaj a ze spíže vytáhne chleba,který namaže máslem a medem.Vždy velmi milovala čerstvý chléb namazaný s máslem a s medem.Poslední dobou dokázala sníst dokonce i 2 krajíce za den.Zajímavé je, že dříve takovouto snídani považovala za obyčejnou a teď by ji mohla mít pořád.“Cink“!Z dumání o lahodném krajíci s medem ji vyrušil zvuk cvaknutí konvice.Zalila jahodový čaj a vnímala jeho krásnou a líbeznou vůni.Sedla si ke stolu,začala jíst a přitom koukala z okna, ale zjistila že nejde nic vidět.Byl konec října, dny byly krátké a rána tmavé a tajemné. Zahlédla jen vzdálená světýlka v oknech vzdálených paneláků.Občas by chtěla bydlet na venkově.Ráno se koukat jak celá vesnice spí, nebo jak se větve stromů pohupují na zahradě. Tady vidím jen na paneláky, dálnici,elektrárnu…
Prudce zakroutí hlavou:“Dost už přemýšlení jde se do školy“, zvedne se ze židle a ještě zajde do pokoje kde na sebe našplíchá svůj oblíbený parfém a vyrazí.
„To si dělá legraci“!Vykřikne v hodině Michel.“Vždyť nám o tom nic neřekla a navíc se to učíme teprve chvíli“. „Víš Michel ono je jí to tak trošku jedno,však ji znáš“ prohodí Daniela a pohrdavě se ušklebí…
No tak toto zase hezky začalo.Pondělí a já už jsem zkazila dvě písemky. Jednu přepadovku samozřejmě.Kdybych měla aspoň dost té kuráže se učit, ale nemám na to čas nebo na to prostě kašlu. Ale proč? Vždyť takhle to nikdy nikam nedotáhnu.Akorát si jen neustále stěžuji, že jsem něco pokazila, ale nesnažím se to napravit. Mám pocit, že poslední dobou je mi úplně všechno jedno.Škola především.Kluci mě nezajímají.Proč taky.Jsou tu jen od toho aby holky trápili,ubližovali jim a nebo se předváděli.Je mi z toho na nic. Snad jen ty kamarádky jsou to jediné, co mě drží při životě. Jakmile jsem s nimi, život je hned víc naplněný nebo ne, spíš zábavnější. Ježe v tom je ten problém.Jsem na nich příliš závislá, a jakmile s nimi nejsem svírá mě úzkost, žal a smutek. Cítím se tak hrozně sama.Možná, že si budu muset stejně přiznat, že občas žena toho muže opravdu potřebuje.Aby ji objal, dokázal jí, že ji má rád, naslouchal by jí, jako její přítel, smál se s ní a dokázal ji rozesmát, když by byla smutná a byl tu jen a jen pro ni.Ale existuje vůbec někdo takový?Někdo tak dokonalý?
Neměla v lásce příliš štěstí.Dá se říct, že neměla štěstí absolutně na nic, ale věřila, že to někdy přijde nebo, že se to někdy změní, ale nikdy nepřišla na to, že by pro to měla něco udělat.Ostatně, každý svého štěstí stvůrce...Brala život příliš jednoduše a jakoby s nadsázkou.Dá se říct, že ani na pravou lásku nikdy nevěřila i když po ní někde v hloubi srdce toužila. Nikdy nebyla zamilovaná.Neměla zdání co zamilovanost nebo láska sama o sobě obnáší. Z filmů nebo z knížek, či snad z vyprávění toho moc nevyčetla. Bylo to sice krásné, romantické, ale chtěla to zažít, jak se říká, na vlastní kůži, ale kdy a jestli to vůbec přijde netušila.Prudce zakroutila hlavou, dnes už po druhé:“A dost už!Pořád jenom přemýšlím!Cožpak si nedokážu aspoň trochu užívat života?Ale co to vlastně je?Lítat celý den po venku?Hulit marijánku?Hmm…opravdu nevím jak.A ta marijánka asi nebude to po čem celý život toužím.“Zašeptala si pro sebe a začala se sama sobě smát.“Panebože, vždyť já se už mluvím sama ze sebou“.Po chvíli se rozhodla, že si půjde radši zaběhat na pole, aby na chvíli přestala konečně myslet…