Touha (5.)

Jeho časopis dnes šustěl nervózně.
Ani ona se necítila ve své kůži. Už ve dveřích si, pohledem na něj, vzpomněla na Novotného.

Rekonvalescence zabrala několik dní. Musela odvolat všechny své zákazníky, protože se bála, že by to na ní mohli poznat. Vymluvila se na chřipku, teď na podzim řádila všude. Naštěstí nikdo z jejích klientů neměl chuť na kašlající a smrkající milenku.
Nakoupila si spoustu krásného nového oblečení a rozmazlovala se, dokud opět nepocítila, že zas může vykonávat svou ‚práci‘.

- Hotovo. –

Očistila ho papírovým kapesníkem jako obvykle. Jako obvykle měl také časopis zmizet do šuplíku, ale nestalo se tak. Místo toho jí přistál na tváři. Nebyla to velká rána, ale pocítila, jak se jí do tváře vlévá horko.

- Mám snad někde na čele napsáno: Boxovací pytel?!? –

Reagovala rychle. Napřáhla pravou ruku a chystala se mu vrazit pořádnou facku, bohužel ji zachytil. Pořádně jí stiskl.

„Au!“

Jeho levá ruka držela její zápěstí pevně jako pouta. Pravá ruka jí chytla pod krkem.

„Kdo si myslíš, že seš, děvenko? Řikal jsem ti snad, že máš bejt na Novotnýho hodná, ne? Místo toho mi zavolal, nasranej jako kráva, řval do telefonu, co jsem mu to dohodil za píču.“
Od nedostatku kyslíku začala pomalu rudnout v obličeji.
Přiškrceným hlasem mu odpověděla: „Ten sráč se nemoh‘ ani postavit.“
„Tak sráč, jo? Ten sráč mi ročně nechá vydělat několik miliónů. Co ty mi necháš? Bys mě musela kouřit do konce tvýho ubohýho života zadarmo a ani potom by se mi to nevyplatilo.“
Pustil jí. Začala kašlat.
„Ty máš snad jediný štěstí, že kouříš tak dobře.“
Mnouc krk mu věnovala nenávistný pohled.
Škodolibě se na ní usmál.
„Holčičko,“ řekl nadřazeným tónem, „nemáš ani ponětí, co mě to stálo, abych to srovnal. Posrala’s to teda pořádně.“
„Já nemůžu za to, že se mu nepostavil. Dělala jsem, co jsem mohla. Předvedla jsem mu…“
„Nech toho. Nezajímáš,“ mávl rukou.
Každičká část jejího těla ho chtěla poslat do hajzlu. Chtělo se jí křičet, nadávat, ztropit pořádnou scénu za to, co si právě dovolil. Škrtit ženskou, co to s těmi chlapy je?
Obrátil se k ní zády a sáhl do náprsní kapsy saka přehozeného přes kožené křeslo.

- Jakmile mi dá prachy, pošlu ho doprdele. Platí dobře, ale tohle nemám zapotřebí! –
Už se nadechovala k připravovanému proslovu, který ukončí jejich ‚spolupráci‘.
Na firemní stůl, místo bankovek, přistálo několik vizitek.
„Co to má bejt? Dej mi moje prachy a padám. Už mě neuvidíš – tímhle jsme skončili.“
„Žádný prachy.“
„Hajzle!“
Otočila se. Chtěla odejít pryč, tohle za ní vyřídí Vasil.
Vasil byl Ukrajinec, který krom vypomáhání na stavbách, působil jako domlouvač. Práce domlouvače byla jednoduchá, sem tam navštívil některého z jejích klientů, který měl problémy s chováním nebo placením a ‚domluvil mu‘. Chtěla ho poslat i za Novotným, ale nakonec si to rozmyslela. Novotný za to nestál. Vasil byl opravdu dobrý ve svém oboru, ale byl taky zatraceně drahý. Kdyby ho měla posílat za každým zamindrákovaným blbečkem, nevydělávala by na nic jiného. Ředitel to však přehnal a lekce dobrého vychování mu rozhodně prospěje.
Když brala za kliku, ozvalo se za ní: „Vasil ti nepomůže.“
Ztuhla.

- Jak může vědět o Vasilovi, doprdele? –

Pokračoval, až když se na něj po chvíli otočila zpátky.
„Tohle,“ ukázal na vizitky, „jsou tví noví kunčafti. A víš, co je na každém z nich opravdu zajímavého?“ Odmlčel se. „Nebudou ti platit.“
„Na to zapomeň! S tebou jsem skončila, jasný?!?“
„Mlč, holčičko. S nikým jsi neskončila. Tohle teprve začíná. Dokud si neodpracuješ, co mi dlužíš.“
„Co ti dlužím? Já ti nic nedlužím! Ty dlužíš mně, právě jsem tě vykouřila!“
„Novotnýho.“
„Novotný je blbec, stejně jako ty!“ procedila skrz zuby.
„Bla bla bla…“ naznačil rukou kvákání. „Poslouchej mě teď dobře,“ podíval se jí do očí. Ještě nikdy u něj neviděla tak zlostný pohled. „Ty máš Vasila na občasnou výpomoc, viď? Já takovejch Vasilů mám několik. Co bys řekla tomu, kdybych je požádal, aby tě navštívili? Řekněme, že by si mohli nejdřív chvíli užít a pak se postarat o to, aby sis na několik měsíců musela vzít ‚neplacené‘ volno, co ty na to?“
Mlčela.
Byla v pasti.
„Odteď mi patříš, jasný? Těmhle,“ uchopil vizitky a napřáhl ruku, „budeš plnit veškerá jejich přání. Zdarma. Ale abys neřekla, že jsem hulvát, můžeš mít dál svoje vlastní šoustaly.“
Pohlédla na vizitky. Minimálně deset na účet podniku. Přemýšlela jak z toho ven, ale nic ji nenapadalo.
„Tak co bude? Ukrajinecký gang-bang nebo si necháš domluvit? Nemám na tebe celej den.“
Vykročila směrem k němu.
„Tak se mi líbíš. Já vždycky věděl, že nejsi blbá. Hodná holka.“
Vizitky mu doslova vytrhla z ruky, mrzelo jí, že se jí s nimi nepodařilo utrhnout pár prstů.
„No tak nebuď zas nasraná, já jsem hodnej chlap. Nebejt mě a tvý výborný kuřby, už ležíš dávno v nemocnici s pár zlomeninama. Novotný se o to chtěl postarat.“
„Jste oba stejný,“ pohlédla mu do očí. V těch jejích se zatřpytily slzy nenávisti.
Otočila se a rychle vyšla ze dveří.

Když rychle procházela, lépe řečeno skoro probíhala, okolo sekretářky, nevěnovala jí ani kývnutí, natož pár formálních rozlučkových frází, jako to měla vždycky ve zvyku. Sekretářka se za ní ohlédla s významně zdviženým obočím.
‚Že by se dnešní finanční schůzka nevydařila? No jo, říďa, občas bývá na zabití,‘ pomyslela si.
Neměla nejmenší tušení, co se ve vedlejší kanceláři právě odehrálo.
„I muži mají své dny,“ řekla si pro sebe potichu a rozchichotala se.

(pokračování příště)