Hodnota člověka se neměří tím, jak vypadá, ale tím co dělá.

,,Hodnota člověka se neměří tím, jak vypadá, ale tím, co dělá.“

Motýl se vznášel po větru, poletoval z kytky na kytku, skoro se zdálo, že se vylíhl v letní dny jen aby mohl užívat tu krásu a svobodu létání. Sedl na strom a hned letěl dolů na orosenou zem. Vábila ho pampeliška žlutě zářící daleko na louce. Letěl si pomalu a volně k ní. Vítr si s ním pohazoval, ale on třepotal svými hnědými křídly, nevšímajíc se toho. Kličkoval cestou mezi trávou, přelétal přes čtyřlístky, volnost a svoboda mu byly vším. Pampeliška mu svítila na cestu, přistál na ní zlehka s otočkou. Sklopil křídla a vyhříval se.
Najednou uviděl nějaký velký předmět, jemu zcela neznámý, letěl si vzduchem přímo k němu. Měl černou barvu. Motýlovy připadal že na louku nepatří.

,,Áááá!“ křičel Petr, když padal zády na zem. Rozplácnul se a začal zvracet.
,,Tohle bylo varování,“ ozval se nepříjemný hrubý hlas. ,,Zkus to říct ještě jednou negře.“
Petr se válel na zemi a držel se za břicho, oči zavřené. Chvíli ještě poslouchal ale nic neslyšel. Zlý hlas odešel. Ale slyšel jiný, v hlavě mu hučelo, otevřel oči a spatřil Moniku, jak mu kapesníkem utírá krev a zvratky, mluvila na něj svým milým a přívětivým hlasem jako vždy, nebo se mu to jen zdálo? Zdálo, Monika si nebrala servítky a komentovala vše nadávkami nejrozmanitějšího typu.
,,Co…co jsi říkala?“
,,Ale nic, jen že bude vše zase dobré, když si jich nebudeš všímat,“ odvětila zase příjemným hlasem. Pomohla mu na nohy a začala z něj oprašovat trávu a listí.
,,Jé, Petře, máš na zádech motýla…fůůj,“ vykřikla, když zjistila že motýl je mrtvý. Tekla z něj zelená šťáva. ,,Fuj, ten motýlek, chudinka. Máš zelenou mikinu, dej si jí doma vyprat.“
Monika byla Petrova nejlepší kamarádka už odjakživa. Nikdo je neznal jinak než spolu. Byla o kousek menší než Petr. Měla černé vlasy, zelené oči a tvář něžnou, usměvavou. Nebyla tmavá jako Petr, ale jasně bílá s růžolícími ďolíčky. Postavu neměla ani tlustou ani hubenou, takovou akorát.
Zdálo se, že každý v téhle době má nějaký styl oblékání, ale oni jako by se vymykali všem normám. Nešlo je přiřadit ani k jednomu stylu. Byli svoji.
Petr si utřel krev z nosu. ,,Jdeme ke mně.“
,,Dobře a co chceš dělat?“
,,Nevím, třeba se zeptám mámy jestli nemá peníze.“
,,A na co?“ koukala Monika.
,,Nemám co kouřit,“ rezolutně odpověděl Petr.
,,Od kdy ty kouříš?!“ Monika valila oči.
,,Od včera! A vůbec co tě to zajímá? Chceš snad taky?“
,,Ne, kouřit nebudu, nechutná mi to!“ řekla a zamračila se.
,,A mě by si kouřila?“ zakřičel nějaký kluk na lavičce okolo které procházeli.
„Jdi do háje!“ oponovala Monika. Přidali do kroku.
Petr si potáhl z cigarety a rozkašlal se. ,,Tohle není pro mě.“ Zahodil jí.
Z parku za chvíli vyšli na ulici, k Petrovu domu to bylo už jen pět minut. Povídali si o tom co se právě stalo. Proč Petra zmlátili? A jak jsou všichni divný.

,,Hajzlové!“ neslo se mezi paneláky. Petr uviděl rozbité okno u svého pokoje. Bydlel uprostřed sídliště v paneláku ve druhém patře. Rodiče budou nadávat, říkal s v duchu.
,,Petře, už to musíš někomu říct. Ti kluci tě nemůžou pořád šikanovat.“
,,Ale já nebudu srab!“
,,Jsi hloupý…“ řekla Monika.
V obýváku si sedli, Petr se napil. Monika měla v hlavě vše co se dnes stalo, vlastně to co se dělo už několik dní. Kluci ze třídy šikanovali Petra za to, že byl černý. Petr se jim vyhýbal, oni si ho stejně vždy našli. Už to přesahovalo všechny meze. Monika to neohlásila jen proto, že jí Petr poprosil.
Petr měl v životě smůlu. Rodiče nepracovali, bylo jim jedno jestli chodí nebo nechodí do školy, aby chodil do školy, kromě toho že se staral o své dvě sestry a nechával se utiskovat starším bratrem, jako by doma nebyl. Rodiče kradli v obchodech, otec někdy záhadně sehnal peníze, ale ty hned propil a matku, bratra i Petra v opilosti zbil. Věděl, že sem nepatří. Dobře se učil, jedničky mu lemovali žákovskou knížku odshora dolů.
Bratr Roman byl také pořád doma, na střední školu ho nevzali. Vysoký, obtloustlý, neoholený, dělal občas vyhazovače v nějakém klubu. Potuloval se venku, doma spal jen někdy. Petr se s ním někdy potkal, to že jsou bratři nikdo nepozná jinak než podle příjmení.
Sestry, odjakživa vychovávané spíš Petrem než matkou se ve dvou a třech letech už podobaly matce v mnoha ohledech. Byly od sebe pár měsíců, jen čert tušil, která je která.
Monika i Petr teď seděli mlčky. Přemýšleli. Nakonec Petr říká.
,,No nic, nebudeme to řešit. Musím teď pro sestry, pak s nimi domů. Přijde máma a postará se o ně. Já půjdu nakoupit. Mám ještě domácí úkoly, uvidíme se zítra.“
,,Tak na tebe počkám jako vždy u hřiště.“
Rozloučili se a šli každý po svém.

Druhý den ve škole byl Petr všem pro smích. Přišel v hrozně velkých kalhotách, máma mu je údajně ´koupila´, ale byly mu hrozně velké. Kluci si nedali vysvětlit že je nechtěl.
,,Tvoje matka si měla vzít brejle než je šla ukrást!“
,,Moje máma nekrade!“ bránil se Petr.
,,Co to kecáš! Dejte mu někdo ránu!“
,,Jo, on nám lže kluci! Zmlátíme ho!“
Petr stál obklopen kluky o hlavu vyššími než byl on sám. Jeden vystoupil z kruhu a napřáhl se. Petr se skrčil pod hasící přístroj. Kluk ho zrovna chtěl praštit, ale netrefil se. Místo toho ránou sundal přístroj a ten spadnul dolů vedle Petra a zapnul se. Točil se na zemi a vystřikoval prášek. Petr to měl všude.
Kluk co ho chtěl praštit se napřáhl podruhé.
,,Néé!“ křičela Monika přes celou chodbu. Přiběhla a postavila se před Petra dřív, než ten kluk stačil udeřit. ,,Nechte ho! Vy jste strašný! Vypadněte od něj!“
Kluci se spakovali a utekli, protože přibíhala zástupkyně ředitele.
,,Odpoledne si to vyřídíme!“ křičeli.
Petr s Monikou stáli najednou sami na chodbě celí býlí od prášku. Nevěděli co říct.
Zástupkyně si je odvedla do ředitelny, kde vyfasovali důtku a poškolu za svévolné ničení školního majetku.

Bylo pět hodin, když opouštěli školu. Pršelo. Pořád naštvaně komentovali co se stalo. Šli přes sídliště. Kypěl v nich vztek a napětí, co řeknou doma. Petr si byl jist že to rodiče vezmou dobře, jako to okno, nezajímali se o něj, ale měl strach o Moniku. Ta to měla doma rozhodně jiné. Zatáhl jí do toho, ona za nic nemohla! Křičel to v duchu celou dobu co seděli na poškole a i teď si to vyčítal. Měl jí moc rád. Nechtěl aby jí rodiče zakázali se s ním bavit, nebo aby dostala zaracha.
Došli ke hřišti. Petr se díval do země, přemýšlel. Monika se však dívala dopředu. Viděla něco co on vidět ještě nemohl. Kluky ze školy, všechny.
,,Petře?!“ říkala pomalu. ,,Utíkej domů. Prosím, nenech se chytit jako posledně.“
Ani nedořekla větu a ozval se křik od laviček.
,,Támhle je! To je ten šmejd!“ křičel kluk se sádrou. Petr v něm poznal kluka co mu chtěl dát ráno pěstí.
Petr neměl jak utéct. Před vchodem domů stáli ti kluci a nikam jinam utéct nemohl, byl pomalý. Kluci se už začali připravovat, šli blíž.
,,Počkejte!“ rozkřikl se někdo v davu kluků hrubým hlasem. Petrovi se zjevilo před očima včerejší odpoledne jak tu ležel a ten hlas slyšel.
,,Nechte ho,“ pokračoval. ,,nechte ho, ať ukáže co v něm je.“
Dav se rozestoupil a odhalil zavalitého bílého kluka s oholenou hlavou, maskáčovými kalhoty a velkými kanadamy. Bylo vidět že má respekt v celé partě.
,,Ukaž co máš pod tou černou kůží,“ vyslovoval pomalu a zřetelně. Přibližoval se a Petr se ani nehnul.
Monika si stoupla před Petra a brečela. Nechtěla, aby mu něco udělali.
,,Zakryjte jí oči,“ přikázal ten velký a zahodil dokouřenou cigaretu.
Moniku chytili dva kluci a odtáhli jí opodál.
Petr stál pořád uprostřed kolečka a nehnul zatím ani brvou. Cítil se divně. Jako by mrznul a pekl se zároveň. Chtěl utéct, ale nemohl se hýbat. Hlasy k němu doléhaly z dálky, sotva registroval, že Moniku někam odtáhly.
A najednou to přišlo. Rána. Do břicha. Chytnul se za něj a ohnul se. A hned další. Loktem do ledvin. Petr šel do kolen.
Začínal vnímat. Bolest se dostavila hned. Zahlédl zatnutou pěst před obličejem. Hodil sebou dozadu. Kluk minul. Rychle se postavil, ale ne dost rychle. Rána na spánek ho poslala nejen málem na zem, ale i do bezvědomí.
Rozostřené vidění mu nepomáhalo, viděl toho kluka před sebou. Stál k němu zády. Asi se smál se svým zástupem obdivovatelů jak je Petr neschopný a slabý.
Zatnul zuby a vší silou se vrhnul tomu klukovy za krk. Ten se oháněl jak jen to šlo. Petr visel pevně, ale kluk s ním naboural do lavičky a oba spadli. Kluk spadl na Petra a hned co se vymanil z jeho obětí, tak ho znovu začal bít. Petr ztrácel vědomí. Už nic neviděl jen slyšel hlasy. Slyšel Moniku jak křičí, slyšel kluky jak se smějí a kluka nad ním jak funí při každé ráně. Ty už ani necítil.
Najednou uslyšel nový hlas něco křičet. Neuměl ho nikam přiřadit. Pak cítil jak se sevření kluka uvolnilo, zmizelo.
Otevřít oko mu dělalo neskutečné problémy. Díval se kolem sebe viděl jen Moniku klečící v blátě a toho kluka co ho bil jak leží na zemi a na něm klečí nějaký muž. Ne. To byl jeho bratr Roman. Zachránil ho.
Oči se mu zase zavřely a on omdlel.

Týden na to, všechny kluky co ho bily, přeřadily na jiné školy, protože se našlo mnoho dalších, které šikanovali, po Petrově udání se přihlásili a podpořili ho. Petr a Monika se spolu bavily dál. Petr se dál staral o své dvě sestry, teď už společně s bratrem se kterým se začal bavit víc než kdy jindy. Rodiče však nenapraví nikdo.

Petr a Monika seděli na louce, obloha bez mráčku. Povídali si, smáli se. Kolem nich letělo něco malého.
Motýl. Sledoval Moniku a Monika sledovala jeho. Obkroužil je a letěl si po svém. Včely, mouchy létaly také, ale žádný tak nádherně ladně jako on. Létal si sem a tam. Třepetal drobnými křidélky. Volnost mu byla vším. Vyletěl si pro radost nahoru na strom mezi listy a nechat se unášet větrem dál a dál k té nejzářivější pampelišce na louce…

Napsal: Dirk Pitt