Setkání...

Byl podzimní, chladný večer a já se jako každý pátek vracela domů z práce... Doma na mě nikdo nečekal a proto se mi tam nechtělo. Být v bytu se čtyřmi stěnami úplně sama, no řekněte, koho by to bavilo. A tak jsem se rozhodla ještě trochu projít.
Procházím ulicí směrem k lesu. Když si všimnu proti mě jdoucí postavy. Je skrčená a její chůze mi připomíná pochod kosmonautů na Měsíci. Když jsme u sebe už hodně blízsko na jednou jako by všechno kolem nás utichlo. Štěkot psů za ploty rodiných domků, šum stromů v lese a naše kroky, to vše v jednu jedinou chvilí přestalo. Jako by někdo stlumil zvuk na reproduktoru. Jediné co bylo slyšet, bylo naše hlasíté oddechování. Postava se ke mně blížila stále víc a já začala dostávat strach. Odbyla dvanáctá a pouliční lampy zhasly. Ulici teď už osvětloval jen měsíc, který je dnes hezky vidět. Pohlédnu od země na horu a leknu se. Postava stojí přímo na proti mě a pozorně si mě prohlíží. Její oči se upřeně zadívají do mých a začínající si mě pozorně prohlížet. Začínám citít, že nemusím mít strach a odhodlám se taky zjistit s kým mám vlastně tu čest. Je to starší paní, prostě oblečená. Na nohou opánky, a přes celé tělo přehozený jaký si kabát s kapucí, která zakrývá její hlavu a trochu obličeje. Najednou se naše pohledy střetnou. Díváme se přímo z očí do očí a já jen čekám co bude dál. Starší paní mě pohladí po mé paži a pak jí pevně uchopí a v tu chvíli jako by v mně přestal život. Tělem mi projíždí chlad a já přestávám dýchat. Nedýchám. Jen se dívám do jejích očí. Vidím jako by mi chtěla něco říct, ale nemůže, nedokáže to. Za jejím přímým pohledem se skrývá milá paní, která má určitě jako já už dost samoty. A za sílou,která mi drtí mou paži, se schovává strach. Má strach. Strach z toho co bude dál.
Tlak v mé paži přestal, začínám dýchat a v těle mi opět proudí krev. Otevřu oči a zjistím, že ležím ve své postely. Byl to jen hodně živý sen, pomyslím si. Vstanu a jdu se do koupelny trochu opláchnout, když si v zrcadle všimnu otisku dlaně na mé levé paži. Zavřu oči a vidím před sebou záblesky celého večera, ale teď je tam něco na víc. Něco, co jsem včera večer neprožila. Vidím mého souseda, který bezvládně leží ve své postely a v ruce drží svou pistoly. Otevřu oči a vše mi dochází. Ta starší žena byla smrt a mě na ulici potkala ne, proto, že by si mě chtěl vzít s sebou, ale protože ví, že se jí bojím a chtěla mi tak říct, že z ní nemusím mít strach. Že ona sama má strach a cítí se sama stejně jako já, protože nemá kolem sebe nikoho, kdo by ji měl rád. Jenom jeden člověk jí za celý život měl rád, opavdu rád, ale toho ona podvedla a tak teď taklhe trpí... V každém komu ubližuje a odvádí si ho s sebou vidí jeho a ví, že jí nikdo nikdy nepomůže a že na vždy bude ona tou špatnou. Starou paní nazývající se SMRT, které se všichni bojí.
Sice si včera večer nepřišla pro mě, ale i tak já vím, že to jednou příjde. je to jediná jistota pro v mém životě. Mám z toho i po setkání s ní stejně strach, ale snažím se utěšit alespoň tím, že se jednou třeba znovu narodím a že vím ,kdo si pro mě příjde. Znám přeci její tvář, její milou tvář...