Soňa

Jmenuji se Soňa. Nic moc jméno že? Ale taky jsem nikdy neměla nějak úžasný život. Když jsem se měla narodit, máma vybírala dlouho to nejkrásnější jméno. Nakonec vyhrálo jméno Beáta. Tak proč se jmenuji Soňa? To si asi snadno domyslíte. Už milionkrát jsem se ve svých představách přenesla do porodnice. Už milionkrát jsem viděla mámu jak leží na posteli a už milionkrát jsem viděla jak mě jí přinášejí, jak si mě bere do náručí, znechuceně se zatváří a řekne - ,,Fuj! Ať je to raději Soňa.“ Jestli se na mě nepodívala tak znechuceně, jak si myslím, určitě to udělala moje Starší sestra Monika – tenkrát pětiletá. Opravdu jsem nikdy moc krásy nepobrala. Zvlášť patrné to bylo, když mi byly tři roky a narodila se mi sestra. Tu nakonec pojmenovali Beáta místo mě. Monice a Beátě se dávala vždycky přednost. Obě byly a jsou velmi, velmi krásné. Monika je taková temná a magicky přitažlivá, Beáta je roztomilé blonďaté stvoření – škoda, že úplně blbé. Monika i Beáta mají velké pokoje – do mého se mi vejde maximálně postel, skříň a miniaturní knihovna.

Moniku i Beátu vždycky máma brala na všemožné konkurzy. Já musela zůstat u babičky a dědy. Nenáviděla jsem je. Děda na uvítanou řekl vždycky jen: ,,Ty se nevdáš holka.“ A přestal si mě všímat. Babička nebyla ani trochu babičkovská a mluvila se mnou jen když mi chtěla něco vytknout. Beátu a Moniku brala máma ke kadeřnici – mě stříhala teta. Ne že by to bylo tak zlé, ale uměla jen účes ala chcíplý ježek. Ale teď, teď je to mnohem horší. Mám novou přezdívku…

Dnes, když jsem šla po chodbě, potkala jsem dvě spolužačky – Natašu a Martinu. Sice šeptaly, ale já až moc dobře slyšela, když Nataša šťouchla do Martiny a řekla: ,,Hele kdo tu jde! Náš šprťouš!“ A obě se začaly hihňat tomuhle vtipu století. Takže teď nejsem ošklivá – jsem ještě k tomu šprt. Jistě, to jak vypadám může k té myšlence svádět. Mám krátké hnědé vlasy, modré oči a obrovské zrůdné brýle. Zatímco Monika a Beáta chodí ve značkových modelech, mě máma obléká do hnusných šedých mikin a ošoupaných riflí. Nevím proč. Asi jsem jí nepadla do oka, protože by asi bylo nad její síly vychovat ze mě modelku – jak to plánuje udělat s Monikou a Beátou. Nenávidím svoji mámu! Nenávidím Moniku i s Beátou! Nenávidím Natašu! Nenávidím Martinu! Nenávidím tuhle školu! Už se nemůžu dočkat až ze školy vypadnu – a to je teprve prvního září – první školní den. Doloudala jsem se do třídy a zapadla do své lavice. Samozřejmě že tam sedím sama… Konečně zazvonilo. To třídy vešel učitel a za ním šla elegantním krokem nějaká holka. Závistivě jsem se podívala na její velké šedé oči, dlouhé vlasy barvy slunce, roztomilé tričko s kočičkou a černou minisukni. Vypadala úžasně. Učitel nám ji představil jako Tatianu Goldenbourghovou. Když ji vyzval, aby se někam posadila, nechápala jsem jak mohla vydržet tolik pohledů bedlivě pozorujících každý její krok. Tipovala jsem, že si asi sedne k Nikol nebo jiné holce z neoficiálního, společenstva vymatlaných. Málem jsem spadla ze židle, když přišla k mé lavici a přisedla si.
Musela jsem asi vypadat komicky, když jsem křečovitě seděla a v duchu se modlila, abych neřekla něco špatného. Moje totální zoufalství povolilo až o přestávce, když se mě zeptala jak se jmenuji.

,,Soňa Metzová“ pípla jsem.

Tatiana se mým nervózním chováním nedala odradit. Asi se rozhodla, že si najde kamarádku a zvolila si za oběť mě. Ne že by mi to vadilo…

,,Nechceš přijít odpoledne k nám?“ zeptala se.

Souhlasila jsem – doma nikomu chybět nebudu.

Po nestravitelném obědě ve školní jídelně jsme vyrazily. Bydlela ulici od nás – v malém roztomilém domečku. Pořád se ke mně chovala tak přátelsky a mile, že jsem ztratila zábrany. Povídaly jsme si jako staré kamarádky. Najednou jsem si uvědomila, že se jí svěřuji se svými trápeními. Poslouchala mě opravdu pozorně – což se mi snad ještě nestalo. Povídala jsem jí o tom, jak vypadám hrozně, o šprťoušovi, o tom jak jsem doma všem úplně ukradená… Nevěděla jsem, jestli jí můžu věřit nebo to všem zítra vyklopí, ale mluvila jsem dál…

Na konci svého vyprávění jsem brečela – a nejen metaforicky. Tatiana mě objala a řekla: ,,Tohle se tak skvělým holkám nedělá. Zítra přijď a uvidíš jestli se pak někdo ještě zmíní o šprťoušovi nebo tvé šanci na svatbu.“ Pak už jsem musela jít domů. Druhý den se vyučování nesnesitelně vleklo. Málem jsem začala křičet radostí, když zazvonilo naposledy. Běžela jsem domů, odklidit si aktovku. Najedou mě Tatiana dohnala: ,,Kam tak letíš? Já jdu s tebou musíme ti vybrat nějaké oblečení!“ Nic jsem neřekla, chytila jsem ji za ruku a běžela s ní k nám domů. Když jsme se ocitly v mém pokojíku a otevřely skříň, myslela jsem, že horší už to nebude. Moje hrůzné šprtské hadry se zdály být hnusnější než kdy dřív, ale Tatiana si z toho hlavu nedělala. Pokrčila rameny a prohlásila, že máme podobnou postavu a ona to svoje oblečení nemá šanci nosit všechno. Byla jsem zčásti nadšená, ale zdálo se mi to trochu trapné… Po chvíli se mě Tatiana zeptala:

,,Máš kontaktní čočky?“

,,Jo mám, ale mamka je vždycky hrozně otrávená, když je nosím.“

To byla pravda – vždycky mi řekla, že i bez brýlí jsem stejně ošklivá. Ani se jí moc nedivím, že mě neměla ráda. Porod byl dlouhý a namáhavý a já jsem hrozně křičela. Když mi chtěla dát poprvé napít mléka, kousla jsem ji. Proto je ze mě pořád tak otrávená…

,,Tak je honem vyndej.“ Přerušila mě Táňa z meditací.

Našla jsem je a podala jí je. Po tomhle už jsme konečně mohly jít k ní domů. Zmínila jsem se, že mají hezký domeček. Ona se ale zasmála a řekla, že bydlí u babičky, protože rodiče hledají nějaký dům. Na lítostivé litanie z mé strany ale nebyl čas. Se smíchem jsme běžely k ní do pokoje, kde mě najednou opustila veškerá odvaha. Ona to asi postřehla, protože řekla: ,,Neboj budeš vypadat úžasně.“

Sedla jsem si na židli, která stála uprostřed místnosti, přímo před zakrytým zrcadlem. Byla jsem stejně napjatá, jako tehdy když Tatiana poprvé vstoupila do třídy. Zasmála se, a pustila se do práce. Strachy jsem raději zavřela oči. Asi po hodině, řekla: ,,Teď ti vybereme něco na sebe.“ Otevřela skříň a mě málem vypadly oči z důlků! Nakonec jme vybraly krásné zvonové rifle, bílé tričko s odhaleným břichem, tenkou fialovou košili a k ní malou fialovou sponku, černé a bílé střevíčky, modrozelenou blůzu a černou sukni. Sundala jsem si brýle, místo nich si dala do očí kontaktní čočky, a oblékla jsem se. Pak konečně Táňa odkryla zrcadlo. Málem jsem dostala infarkt – a to v dobrém slova smyslu. Měla jsem nový účes – takový roztomile rozcuchaný a oči bez brýlí zářily více, než kdy dříve. Vypadala jsem…hezky…

Nedokázala jsem ze sebe vypravit ani slovo. Táňa taky nemluvila. Podívaly jsme se sobě navzájem do očí – a najednou jsme se hrozně rozchechtaly. Pomohla mi sbalit ty věci, co jsem od ní dostala a doprovodila mě domů. V kuchyni seděla Monika, Beáta s mámou a plánovaly další cestu na konkurz. Zkoumavě se na mě všechny tři podívaly a nakonec máma vykoktala: ,,Vy-vy-vypadáš dobře zlatíčko.“

Zlatíčko – takhle mi nikdy neřekla. A prý vypadám dobře… Pro někoho, kdo celý život slýchal na svou adresu samé urážky je to víc štěstí, než je snad možné získat…

Druhý den, když jsem šla do školy, byla jsem značně nervózní. Co na to řeknou ostatní? Ale mé obavy se rozplynuly, když jsem si všimla, obdivných pohledů ostatních. Ve třídě se se mnou milostivě pokusila mluvit Nikol, ale tak nějak jsem nechtěla… Vím jaké dokážou být a to by odradilo kohokoliv. Zato už jsem neodolala, když mě můj idol – Luboš pozval do kina.
Tatiana do školy nepřišla, nepřišla ani druhý den… Když jsem byla zeptat její babičky, co s ní je, zjistila jsem, že její rodiče našli krásný domek u Prahy a tak tam odjela za nimi. Nechala mi dopis… Vlastně to byl jen vzkaz. Stálo v něm: ,,Dokážeš všechno, když tomu věříš. Ozvu se.“

Neozvala se doteď. Úplně zmizela – ale to už andělé dělají, ne?