Jednosměrka

Magda jela červenou fabií po rovné, ne příliš frekventované silnici. Řídila klidně a jistě, její jízda na sobě dávala znát téměř dvacet let řidičské praxe. Dojela až k železničnímu přejezdu a zatímco čekala na zdvižení závor, otočila se ke svým třem vnoučatům. Na zadních sedadlech se jako obvykle postrkovali pětiletý Péťa a sedmiletá Deniska, dvouletá Janička spokojěně spala.
"No tak, mládeži necháme toho, ano? pokárala je Magda "Babička se se musí soustředit na řízení."
"Když ona mně pořád bere toho koníka!" žaloval Péťa plačtivě a prstem ukazoval na chichotající se sestru.
"Co kecáš? Ty mě zas furt mlátíš tím blbým klackem!" bránila se ostře Deniska. Péťa se rozzlobil.
"To není žádnej blbej klacek! Ty jsi blbá!" a uhodil Denisku podivně vzhlížející holí, která měla být zřejmě ukázkou indiánského umění.
"No tak! To by stačilo! Už toho vy dva nechte, ještě slovo a bude zle!" okřikla je Magda a otočila se k dětem zády, protože závory se právě zvedly a ona mohla pokračovat v jízdě. Chtěla být už co nejdřív doma, v Brně. Prožila s vnoučaty krásný den v pražské Zoo, všem třem dětem se výlet moc líbil. Protože Magda neměla dálniční známku, přecejen po dálnici příliš často nejezdila, jela po okresních silnicích přes okolní vesnice. Tyto cesty jí vyhovovaly víc než dálnice, ráda jezdila zvolna, s častými přestávkami, které dětem přišly vhod.
"Mě se chce čůrat!" zakňoural Petřík asi po půl hodině relativně klidné jízdy.
"Tak chvilku počkej, někde ti zastavím." povzdychla si Magda, a u nejbližší polňačky vedoucí k lesu zastavila. Vystoupila spolu s Péťou aby se trochu protáhla, podala Denisce láhev s pitím a vzala do náručí probouzející se Janičku.
"Ahoj andílku" políbila ji do světlounkých vlásků. "Jakpak se moje princeznička vyspinkala?" Janička byla její miláček, nejhodnější a nejkrásnější dítě pod sluncem.
"Bumbat!" natahovala ručky po láhvi se šťávou, z které zrovna pila Deniska. Magda si od ní láhev vzala a přiložila ji Janičce k pusince.
"Bumbej zlatíčko, dlouho jsi spinkala, musíš se hodně napít!" Přiběhl nadšený Péťa.
"Babi! Babičko, já jsem viděl tákovýho velkýho hada! Vypadal úplně jako ten v Zoo!" Magda se zhrozila.
"Proboha, ještě aby tu byly zmije! Radši už pojedeme, nasedej." Zapnula motor a opatrně vjela zpět na hlavní silnici. Pokud dobře počítala, do dvou hodin by měli být v Brně. Už bylo skoro sedm, nebe začínalo tmavnout a přicházel večer. Magda byla unavená. Aspoň, že se mohla konečně na řízení pořádně soustředit, všechny tři děti totiž usnuly. Byla už tma, jízda jí ubíhala snadno, silnice byla prázdná. Vtom do něčeho prudce narazila, auto se odrazilo a ve smyku projelo velkou rychlostí prudkou zatáčkou. Magda vší silou dupala na brzdu a snažila se stočit volant, nebylo to však nic platné. Auto sjelo z vozovky do lesíka který byl z kopce a jelo, či spíše padalo dolů, dokud se nezastavilo o silný kmen jednoho ze stromů. Tento vývoj událostí však Magda již nezaznamenala, při jednom ze smyků se uhodila do hlavy o palubní desku a ztratila vědomí.
Probrala se na nemocničním lůžku. Nepamatovala si kde je, ani co se stalo, paměť jí osvěžil až hlas postaršího lékaře.
"Měla jste s dětmi nehodu, narazila jste do sloupu s vedením vysokého napětí. Není to nic vážného, pár dní si vás tu necháme na pozorování, ale brzy budete moci jít domů."
"A co děti? Co je s dětmi, jsou v pořádku?" ptala se rychle Magda.
Doktor odpověděl: "Petr i Denisa jsou teď na dětském, on je v kómatu, jeho stav je však stabilizovaný. Denisa měla jeden velice ošklivý šrám na pravém rameni, ránu jsme jí sešili, jinak je v pořádku. Váš syn i snacha jsou zrovna u nich. Pak je zavolám, jestli budete chtít."
"To je dobré..." odmítla Magda. Hlavou se jí honila spousta otázek. "A co... co Jana?" Lékař se zamračil. O něčem se chvíli radil se sestřičkou a pak se posadil na postel k Magdě.
"Víte, je mi to moc líto, ale vaše vnučka měla velmi četná vážná poranění, včetně vnitřního krvácení. Bohužel krátce po převozu sem zemřela. Nemohli jsme nic dělat..." Magda zavřela oči. Poslední lékařova slova se rozplývala a mizela ve stínu jediného slova. Zemřela... Janička umřela. Její malé sluníčko už nežije! A byla to ona, kdo řídil auto a nehodu způsobil, ona může za to, že se Janička už nenadechne, že už neuvidí mámu, že se nepodívá na svou oblíbenou pohádku, už nikdy! Oči se jí zalévaly slzami. Měla umřít ona, stará ženská, ne malá holčička! Co je to za spravedlnost, co je to za Boha, když nechá odejít takhle malé dítě? Když ho pošle takhle brzy na poslední, jednosměrnou, cestu? A starou bábu nechá žít? "Ach Janičko," brečela "proč ty a ne já? Odpusť mi to, pokud můžeš! Snad to byl osud? Snad Bůh chtěl, abychom se opět setkaly na onom světě? On ví, a víš to i ty, že to nebude trvat dlouho, a opět se shledáme. Každý se jednou vydá na tu cestu, která vede jen jediným směrem, a zpět už ne."