Fiktivní životopis (po 20 letech)

Je mi 37 let, mám dvě děti, hodného manžela a menší vilku. Jsem spokojená. Ale cesta k mému rodinnému štěstí nebyla tak jednoduchá.
Narodila jsem se na vesnici. Moji rodiče měli střední školu. Výš nedosáhli. Ale já už od mala mířila svými plány vysoko. Viděla jsem se v koženém křesle kanceláře, nebo jsem prováděla velmi důležitou operaci. Prostě jsem už od mala hodně snila. A když nadešel čas, abych se rozhodla kam na školu, zvítězilo gymnázium.
Tam jsem se naučila poznávat, že život není jen pouhé učení a chození do školy. Mé známky začaly jít rapidně dolů. Nějak se prodrala do čtvrtého ročníku. S malou dušičkou jsem si podala několik přihlášek na filozofické fakulty. Maturitu jsem nakonec zvládla. Ale na vysokou školu jsem se nedostala. Můj život se zastavil. Nebylo práce, nebylo školy, kde by mě vzali.
Odjela jsem do Německa jako au-pair. Bohužel jsem narazila jak na špatnou agenturu, tak na špatnou rodinu. Starala jsem se o dvě šíleně rozmazlené a zlobivé děcka. A měli být po kom. Rodiče byli to samé. Bohužel jsem kvůli smlouvě nemohla jít k jiné rodině. Začal můj perný rok. Děti mi dělaly naschvály kde se dalo. Nad vodou mě drželo učení a myšlenka, že se tím tak dostanu na vysokou. Občas jsem si večer zašla někam sednout. Seznámila jsem se s velmi příjemným mužem. Pravda, nejlepší léta měl už za sebou. Ale uměl se oblékat a starat se o sebe. Měl na to. A my jsme si rozuměli. Byli jsme milenci. Po roce, kdy mi končila práce au-pair jsem se rozhodovala, zda se vrátit domů, či ne. Stesk po domově zvítězil.
Po pár dnech v České republice jsem ale zjistila, že jsem těhotná. Budoucí otec se zachoval skvěle. Neváhal a přestěhoval se do České republiky. Koupil menší vilku a začal se těšit na svého potomka. Měla jsem být šťastná. Ale byla jsem zklamaná. Dopis, oznamující mi přijetí na mou vysněnou vysokou školu, byl už zbytečný. Dítě mělo přednost. Tak to chtěl můj manžel. Brali jsme se, když jsem byla v 5. měsíci. Moji rodiče byli proti. Chtěli, abych raděj zůstala svobodnou matkou. Pohádali jsme se, na svatbě nebyli a už jsme spolu nekomunikovali.
V prosinci se nám předčasně narodila holčička. Měla bohužel velmi slabé srdce a hned první týden prodělala operaci a den po ní zemřela. Manžel se z toho nemohl dlouho vzpamatovat. Domů chodil pozdě a vytrácel se brzy ráno. A já jsem se doma nudila. Nesměla jsem si ani hledat práci. Byla jsem jako ve vězení. Až jednou přišel můj manžel i se svým právníkem. Žádal o rozvod. Nebyla jsem proti. Získala jsem vilu a můj už exmanžel odjel zpět do Německa.
Ale brzy mi docházely peníze a neměla jsem na chod vily. Sehnala jsem si práci. Bylo to těžké. Absolventka gymnázia nemá moc možností. Dělala jsem uklízečku. Pěněz nebylo. Prodala jsem vilu a koupila malou garsonku. Můj život se zúžil na práci a spaní. Na nic jiného nebylo pomyšlení. Takový způsob se mi vůbec nelíbil a hledala jsem si jinou práci. Nesehnala.
Až nakonec jsem byla tak na dně, že jsem se dala na nejstarší řemeslo. Díky mé dobré němčině jsem měla i německy mluvící zákazníky. I když se mi tahle práce velmi příčila, neměla jsem na výběr. Peníze jsem dostávala dobré a dobře si žila. Měla jsem jednoho velmi zvláštního zákazníka. Chodil pravidelně. Chodila jsem si s ním i někam posedět a tak. Rozuměli jsem si a jemu mé povolání ani nějak nevadilo. A to se mi na něm líbilo. Přesvědčoval mě, abych ještě zkusila vysokou. Nechtěla jsem. Nebyla jsem naivní, abych ještě něčemu takovému věřila, že by se to mohlo podařit. Ale měl na mě takový vliv, že jsem si pak nakonec podala jednu jedinou přihlášku. A ve volném čase se učila.
Ani jsem tomu nechtěla věřit a zkoušky jsem složila. Největší šok však byl, když mě můj stálý zákazník požádal o ruku. Vydělával dost a mohl si dovolit mě živit, zatímco já bych byla na škole. Samozřejmě jsem souhlasila. Můj život se úplně změnil a já také. Styděla jsem se za mou minulost. Hodně jsem se učila, abych neměla výčitky, že mě můj manžel živý jen tak. Nakonec jsem zvládla vysokou s přehledem. Moc mě to bavilo. Psychologie. Měla jsem totiž možnost poznat spousty lidí a díky tomu jsem měla už zkušenosti. Po promocích jsem si našla skvělé místo jako psycholog.
Po sedmi letech se mám stále skvěle. Mám pořád toho milujícího a hodného manžela a narodili se nám dvojčátka. Díky penězům, které vyděláváme si můžeme hodně dovolit.
Jediné, co mě teď ještě trápí jsem já a mí rodiče. Neviděla jsem je už 18 let.