Mračna nad paneláky

Pomalu se vracím domů. Slunce už se uchýlilo k spánku a svou moc přenechalo paní Noci, ale ještě není úplná tma, na obloze jdou vidět ještě zbytky červánků. Najednou si všimnu, že nad paneláky se vznáší dva tmavé mraky. Mraky jakoby bijí do očí svojí krásně temnou barvou...
Zastavím se vnímám tu krásu okamžiku.
V paneláku se rozsvítí další světýlka. Jsou to okna, já je však vidím jako vzdálená světýlka malé jako světlušky. Je čím dál tím větší tma a už nejdou vidět ani obrysy výškáčů. Vracím se…do neznámé pusté tmy. A hele! Až teď jsem si všimla, že mezi těmi krásnými obláčky vysvitla zářivá hvězda. Nebo jsem si jí jen předtím nevšimla? Přemýšlím, jestli je to večernice nebo jen nějaká obyčejná hvězda. Nejradši bych si teď lehla někam do trávy a koukala na tento „obraz“ celou noc. Koukala jak se na obloze objevuje stále víc a víc hvězd, jak mračna plynou nocí…. Brrr…jen kdyby nebyla taková zima. Už bohužel není léto a za chvíli nás navštíví Ledová královna… A pak si bud moct lehnout leda do křupavého snížku. Ale to není zas tak špatné ne? Pokud teda nějaký vůbec napadne… Miluji, když mohu své tělo zabořit do křupavé, měkké, bílé pokrývky. Když jsem byla malá, s mámou jsme vždycky dělaly na horách andělíčky. Smály jsme se jako blázínci. A když jsme vstaly, a podívali se na vyrytou stopu po našem bláznivém počínaní, začaly jsme dělat další a další všude kolem… Jenže už je to dávno… Chybí mi to… Kéž by se dal vrátit čas… Říká se, že dětství je to nekrásnější období v životě. Možná tomu tak je, ale někteří lidé mohou krásným obdobím nazývat celý svůj život. A to je kouzelné. Ale ne, nechci ten čas vrátit. Jsem tam kde jsem. Jdu dál a můj život se mnou… Tento rok pojedu na hory a klidně si opět lehnu na zem, zavřu oči, vybavím si své zážitky z dětství a určitě mě to dovede k tomu, že si toho andělíčka párkrát udělám.
Už se nemůžu dočkat. Zima nikdy nebyla mým oblíbeným ročním obdobím… Připadala mi vždy smutná, krutá, temná až strašidelná. Ale v posledních letech si hned představím krásné, zasněžené štíty Západních Tater, od kterých se odráží paprsky horského slunce,bruslící děti a maminky na kluzišti, zvuk skluzu lyží, sněhovou vločku, která mi spadla na nos…
Zatřepu hlavou a ještě jednou zasněně pohlédnu na již tmavomodrou oblohu posetou zářivými hvězdami… Zvláštní…před chvílí tu nebyla ani jedna.