Demonstrace

Sobota 10.11 2007
Do uší mí zní Marilyn Manson a po tvářích se mi kutálejí slzy,slzy vzteku a zklamání.Eskalátory se pohybují snad pomaleji než obvykle,nemůžu to vydržet a tak přidržujíc se zábradlí vystupuji tomu děsu co mě čeká vstříc.
Šeď ulic a nebe mě udeří do očí,zamžourám a rozhlédnu se kolem.Zprvu vidím jen rozmazané černé šmouhy,slyším šum hlasů,vítr jak bloudí v ulicích a dětský pláč.Bože proč tu vlastně sem?Můj ukol je jasný,najít mého klučinu a buď ho zavčas odtáhnout nebo to tu s ním vydržet až do konce.
Nadechnu se a udělám ten první krok kupředu,bez něj se nevrátím,prostě nemůžu.Dívám se sem a tam,ale nikde ho nevidím.Všude kolem jen punkáči a antifáci,všichni oblečení v černém.Zaslechnu hlasy pořadatelů ale nijak je nevnímám,prodírám se davem pořád víc dopředu a doufám,že už ho brzy uvidím.Najednou se dají všichni do pohybu,černá vlna těl se prodírá ulicemi a opakuje vše to co pořadatelé zvolají.Připadám si hrozně,pokusím se statečně zvednout hlavu a jít s nimi,snad ho najdu.
Minuty ubíhají a dav mi nepovoluje zrychlit tempo ani změnit směr,sem prostě v prdeli.Najednou mě někdo chytne za rameno,otočím se a doufám že to bude Bery.Někdo mi bez řečí vrazí do ruky šátek a pokyne abych si ho uvázala přes ústa.Na souhlas pouze kývnu,nejsem schopná slova.Uvážu si tedy šátek stejně tak jako ho mají ostatní a kapuci si stáhnu víc do čela.Chvilku jen zírám na zem a poslouchám,mám pocit že tlukot mého srdce přehluší i výkřiky naštvaných demonstrantů.
"Lidi vycházíme z Dlouhé!Za chvíli tam sme!A pamatujte neprošli v roce 2003 neprojdou ani dnes!Tak Kurva no pasaran!!!"
Prvně tiše jsem tyto slova prohodila s davem...
"Neslyším vás...áá na tři...NO NO NO PASARAN!"
V tudle chvilku jsem to křičela také,úplně jsem zapoměla na to,že jsem sem šla hledat Beryho...Dav mě tlačil kupředu a já si uvědomovala,že už je pozdě dělat cokoliv jiného,že tady odsad neodejdu i kdybych chtěla.
Skupina předemnou se trochu rozestoupí,uvědomím si že je to moje možnost,proklouznu mezi nimi a najednou ho uvidím.Ten můj malej blázen je úplně vepředu a odhodlaně mává transparentem nad hlavou.Tlačím se k němu...Lidi do mě narážejí a volají ať neblbnu ať jdu dozádu,nevnímám je, jen tupě jdu pořád za ním.Popoběhnu a konečně se mu pověsím zezádu kolem krku.Pootočí hlavu a stejně jako ruka v níž drží vlajku mu poklesne i čelist.
"Pojď pryč prosím!" spustím okamžitě a v očích mám opět slzy.
"Si se zbláznila ne?Teď se odejít prostě nedá,proč si apson nezůstala vzdádu blázínku jeden?!"kouká na mě naštvaně a mě dochází,že s ním nehnu,ale neodejdu ani sama.Už to prostě nejde.Ještě se pootočí a vlepí mi pusu.
Zase jen bezradně stojím a dívám se kolem sebe.Přes slzy zase vidím vše rozmazané,hlasy syším jakoby z velké dálky.Najednou mě chytne za ruku a na dlani mě něco zastudí.
"Na...měj to prosímtě u sebe možná se ti to bude hodit"otočí se ode mne a zase spolu s davem zařve "no pasaran" Sklopím smutně oči k dlani a bojím se co uvidím.Na dlani mi leží jeho nůž.Stisknu ho a uklidím do kapsy.
Čas se vleče,minuta mi připadá jako by to byla hodina.Těkám pohledem sem a tam a bojím se toho co bude...
Konečně jsme se dočkali.Dav naproti nám vypadal hrozně.Holé hlavy lesknoucí se ve svitu pouličních lamp,černé bundy,džíny a těžké botky.V jejich očí byl vidět výsměch a povýšenost.Podívala jsem se za sebe,očekávala jsem strach,viděla jsem jen neskutečnou zlobu a odhodlání dál prostě nepustit.Znovu se ozvalo No Pasaran!Stiskla jsem ještě víc ten nůž.Nějak sem nevěděla jsetli ve mě také převládá vztak nebo spíše strach...
Seběhlo se to najednou během chvilky.Davy se proti sobě rozeběhli.Někdo do mě strčil a já jsem upadla k popelnicím u jednoho baráku.Nějaká holka hned běžela za mnou,podávala mi ruku a něco mi říkala,vůbec jsme ji nevnímala,uhodila jsme se o zed do hlavy a jediné co jsem cítila byl příval vzteku a tupá bolest na hlavě.Chytla jsem ji za ruku a rozeběhla se spolu s ní přes ulici s tím že utečem.Naběhli jsme do postraní uličky,další příval zklamání,řada policistu na koních,vodní děla a v čele těžkooděnci,okamžitě jsme se otočili a běžely zpět do středu dění,celý dnešní demonstrace..Najednou mě strhla do vchodu jednoho domu.
"Ahoj jmenuju se Kristýna...zůstanem raději tady co říkáš,venku je to hrozný,v životě jsem se tolik nebála a zároveň jsem nebyla tak navztekaná." řekla mi
"Jo to máš pravdu,jinak já jsem Andy."odmlčela jsem se a pootevřela jsem dveře.V životě mi nebylo hůř.To co jsem viděla se nedalo nijak popsat.Nedalo se pořádně rozeznat kdo je kdo,bojující a řvoucí šmouhy,které si chtějí akorát něco dokázat a stojí si za svými nesplnitelnými ideály.Jedna věc mě do očí přeci jen praštila,muj teď už bezmocný přítel jak se zvedá ze země a jednou rukou si utírá rozražený obličej.Bez váhání jsem vyběhla ven,do všech jsem strkala,křičela jsem ať mu někdo pomůže nebo ať se alespoň otočí.Poslední co jsem viděla bylo to jak za ním někdo stojí a napřahuje obušek aby ho praštil....

Teď ležím v nemocnici a o celé té akci přemítám.Mám zlomená dvě žebra,lehký otřes mozku a 5 stehu nad spánkem.A to všechno jen kvůli mé hlouposti a naivitě.
Alespoň jsem se poučila,člověka nelze změnit a překopat jeho ideály.
Jak jsem se přesvědčila extrémismus není dobrý žádný ať má jakoukoliv myšlenku.Žádná strana podobných demonstrací není bezchybná...
Nenávist je přítěž,život je moc krátkej na to aby byl člověk pořád naštvanej...prostě to nemá cenu.