Moje volba

„Opravdu?“ výsknu neskutečně hlasitě do mobilového sluchátka.
„Jo. Všímám, že máš větší radost než já. Klid zlato,“ snaží se mě zkrotit člověk, kterého miluju už celé dva měsíce. Jo, není to zas tak dlouhá doba, ale známe se skvěle a já jsem tak šťastná, že to zvládl! A co že to vlastně zvládl? Dostal přece svoji vysněnou práci. Dovolte, abych vám teď představila čerstvého ředitele obchodní společnosti Atom. Snil o tom, být někde vysoko a konečně se mu to splnilo.
„Budu končit, už jde do třídy úča. Pa lásko.“ Rychle zavěsím, protože vchází fúrie. Těžko se popisuje zrovna tahle učitelka. Věčně nespokojená, náladová, zlá osoba.
„Váchová, vadím vám?“ táže se mne hned na úvod.
„Samozřejmě že ne,“ uculím se ala nejhodnější studentka.
„No tak to vás zvu k tabuli.“
„Mrcha,“ syknu do ucha kamarádce v lavici. Jen pro pořádek – jsem volaná každou hodinu.
„Tak mi povězte něco o středověké literatuře.“
„Ale paní profesorko, měli jsme si opakovat realismus.“
„Maturujete z celé češtiny drahá.“
„Ano, ale...“
„Víte nebo ne? Nebudu se tady zahazovat s někým jako vy.“
„Tohle vážně nevím, ale paní profesorko, víte, že mě čeština baví.“
„Pět.“
Zapíše to do svého notesu, podá mi můj krásně vedený sešit a já si můžu jít sednout. Po celý zbytek dne se s nikým raději nebavím, zbytečně bych se hádala.
Doma mě čeká spousta práce – žehlení, vysávání a mytí nádobí. Připadám si někdy jak žena v domácnosti, vážně.
Jakmile svou práci dokončím, pustím si nahlas sountrack z Pearl Harboru a ulehnu do měkké postýlky. Pro mne je tahle hudba určitou terapií. Je to super asi i proto, že dneska není vůbec nikdo doma. Rodiče jsou v práci a brácha někde venku, takže relax je perfektní. Vyruší mne však zvonění mobilu. Naštvaná jsem ale jen chvilku, jelikož zjistím, že mi volá miláček.
„Ahoj, neříkej, že spíš?“ zeptá se na úvod. Jakto, že mě vždycky odhalí?
„Jen relaxuju,“ bráním se.
„Tak to je dobře. Za deset minut jsem u tebe.“
„Už jsi jako doma z práce?“ nechápu... to už je ale druhá strana hluchá. Panebože nejsem vůbec upravená. Rychle se podívám do zrcadla, abych opravila linky a trochu přepudrovala nos. Rukou si pročešu vlasy, jelikož nemůžu momentálně najít hřeben. Svléknu si tepláky. To by bylo krásné přivítání. Místo toho na sebe natáhnu šíleně krátkou sukni, ve které normálně nechodím, protože bych dělala ostudu škole, haha. Zvoní.
Zprudka otevřu dveře a vtom mi ztuhne snad vše, co jen může. Ve dveřích sice stojí Vojta, ale i se svou drahou matinkou.
„Vidím, že se někdo na takovou událost neumí připravit a to jsi říkal, jak je rozumná,“ ozve se ihned ta osoba ve zvířecím kabátě.
„No...“ jaksi nemám slov. „Pojďte dál,“ vzpamatuju se po neskutečně dlouhé chvíli civění.
Seberu nejsympatičtější osobě na světě kabátek a pověsím jej. Nepoděkuje. No pravda, to by bylo pod její úroveň. Tázavě hledím do Vojtových očí a jemu jakoby snad ve tvářích hrál úsměv. Tak tohle nepochopím, dokud si s ním asi nepromluvím.
Usadím vzácnou návštěvu v obývacím pokoji.
„Dáte si kávu, čaj?“ zeptám se pořád hrozně nervózně.
„Snad ani ne,“ řekne paní profesorka štítivě. V tu chvíli mnou prostoupí zlost.
Myslím, že jsem se zapomněla zmínit, s kým že to vlastně chodím. Můj Vojtíšek, který je za prvé o hodně starší, je také synem paní profesorky Snové - čili naší češtinářky.