Touha (7.)

Dívala se z okna restaurace a pozorovala, jak padají malé sněhové vločky. Padaly na lidi venku, kteří se před nimi snažili bezmocně skrýt mezi límci, pod kapucemi nebo deštníky. Padaly na auta, která se nejistě pohybovala ulicemi, protože je brzký sníh překvapil a neměla správná obutí. Padaly na domy, které se tak pomalu oblékaly do bílé.
Přála si stát se jednou z těch vloček a dopadnout na zem, kde by roztála a zmizela by z tohoto světa. Pošetilý nápad, povzdechla si.
Číšník ji přinesl druhou kávu, krátkým úsměvem a pokynutím mu poděkovala.
„Budete si ještě něco přát? Třeba horkou čokoládu?“
„Zatím ne, děkuji.“ Usmála se na něj.
Číšník se trochu zklamaně otočil a odešel zpátky za bar. Znal tuhle slečnu, nebyla tu dnes poprvé a vždy se mu moc líbila. Nikdy však nenašel dost odvahy ji oslovit jinak, než jen jako zákaznici. Dnes mu připadala obzvlášť smutná, představoval si, že kdyby jí připravil nějaký dobrý nápoj, třeba by jí rozveselil a dal se s ní do řeči a… Smutně se dal do čištění kávovaru, věděl, že ani dnes v sobě tu odvahu nenalezne.
V rozjímání nad svým uboze romantickým osudem ho vyrušil zvoneček, který byl zavěšen nad vstupními dveřmi a oznamoval nové hosty. Ten, který právě teď vešel, nevypadal zrovna sympaticky. Obrovský, dvoumetrový chlap, prořídlé mokré vlasy, na kterých právě roztávaly zbytky sněhu, veliký červený nos a po celém obličeji měl malé dolíčky, snad stopy po neštovicích, které prodělal jako dítě.
„´rý den,“ zamručel směrem k číšníkovi ukrajinským přízvukem.
Číšník na chvíli ztuhl. Byli tu jen oni tři. On, krásná neznámá a tenhle hromotluk. Začal přemýšlet, kde mají v kuchyni nějaké velké nože. Obr se rozhlédl po prázdné restauraci, a když spatřil Natálii, vydal se rázně přímo k ní.
Číšník rychle zmizel, za dveřmi kuchyně se ozvalo řinčení nádobí.
Za chvíli se vrátil s bojovným výrazem, držíc v každé ruce nože jako sekyry. Byl připraven zachránit svou princeznu, i když ho to nejspíš bude stát život. Hromotluk však nevypadal, že bych chtěl dámě ublížit. Seděli naproti sobě, bavili se tlumenými hlasy. Jako známí. Možná i dobří známí. Bojovnost ho opustila, teď bude muset ještě uklidit v kuchyni. Doprčic.

* * *

„Gtó zlóbyl?“ usmál se Vasil, když si sedal naproti Natálii.
„Znáš Čermáka?“ zeptala s nadějí v hlase, že nebude.
Vasilovi zmizel úsměv z tváře. To bylo špatné znamení, Vasil se většinou usmíval, i když přitom někomu lámal prsty na rukou.
„Myslíješ reditěl?“
Kývla na souhlas. Zamračil se.
„Ja znám ho. Problémy ty máš s ním?“
Znovu kývla.
„Njedóbry, njedóbry,“ začal vrtět hlavou.
„Vasile, pomůžeš mi? Musím se ho zbavit, ten hajzl mi začal dělat ze života peklo. No tak, Vasile, známe se přeci už dlouho, ne? Vždyť ty se jen tak někoho nelekneš, co?“
Vasil se zamračil ještě víc.
„S tím ja nemůžu nič udělajeť. Víc pjeněz než ty, víc lydí než ty.“
„Kolik peněz, Vasile? Kolik chceš, aby dostal, co si zaslouží?“
Cítila, že jí začíná ovládat zoufalství.
„Nje o pjenězích. Lydi problem.“
„Vasile, kolik?“ podívala se mu do očí. „Vždycky je to o penězích.“
Vasil se na hodně dlouhou chvíli zamyslel. Mezitím se mu snažila v obličeji vyčíst odpověď. Nenacházela ji tam.
Podívala se znovu z okna, kde projelo rychle auto a voda s kousky špinavého sněhu odstředivou silou dopadla na postaršího pána v obleku, čekajícího na znamení umožňující přejít ulici. Ten začal nadávat, prohlížet se, zlostně ukazovat směrem k řidiči, který už dávno zmizel kdesi za rohem. Záviděla mu jeho hloupé starosti. Z rozjímání ji vyrušil Vasil, který hlasitě začal smrkat do velkého plátěného kapesníku.
Když kapesník zmizel v kapse jeho kabátu, podíval se na ní a řekl: „Pědset tisíc.“
Sklopila oči a pravou rukou si podepřela čelo. Měla pocit, že kdyby tak neučinila, tíhou starostí by se hlavou praštila o stůl.
„Nemám tolik,“ zašeptala. Lhala. Měla je, ale byly to našetřené peníze, které jí měly jednou pomoci skončit s tímhle životem. Kdyby je dala Vasilovi, zbavila by se sice ředitele Čermáka, ale zbavila by se také vidiny na uskutečnění svých snů. Musela by začít znovu a to si nedokázala představit. Podstoupit to všechno ještě jednou by ji nejspíš zlomilo. A to nemohla riskovat.
Vasil se zvedl, nechala ho. Neměla ho jak zaplatit a nemělo smysl si tu hrát na emoce. Vasil byl obchodník, prodával svou sílu, znala ten pocit, ona zas prodávala své tělo.
Ještě chvíli stál nad stolem, čekajíc jestli si to nerozmyslí a nepokusí se jej zastavit. Půl milionu by pro něj znamenalo vrátit se zpátky na Ukrajinu, domů, za ženou a dětmi a zapomenout na tenhle odporný život. Kdy na jedné straně schytával narážky a posměšky od svých spolupracovníků na stavbě, kterým se nemohl nijak vzepřít, protože by na sebe zbytečně upoutal pozornost, na straně druhé, naháněl hrůzu neznámým lidem, kteří mu nikdy nic neudělali. Potřeboval peníze a neměl na výběr, dcera byla nemocná a léky stojí hodně peněz.
„Prominěž,“ řekl smutně a vyšel z restaurace. Neohlédla se za ním, stále pozorovala svůj zpola vypitý šálek kávy.

* * *

Číšník jí sledoval, smutnou, beznadějnou. Kdyby jen tušila, že byl před chvílí připraven pro ni zemřít. Celou dobu jejího rozhovoru s obrem si dodával odvahy. Dnes se mu to podaří, osloví ji. Nabídne jí pomoc, protože vypadala, že jí opravdu potřebuje. Nadechl se a vykročil.

„Budu platit,“ oznámila mu, aniž by se na něho podívala. Na stole byly již připravené bankovky. „To je v pořádku,“ pokračovala, když je sbíral ze stolu. Zvedla se a, nevěnujíc mu ani pohled na rozloučenou, odešla.
Když připravoval její stůl pro dalšího zákazníka, sebral pár papírových ubrousků. Byly na nich černé vlhké skvrny od řasenky. Stopy pláče.
Pomyslel si, že ji měl zastavit, zeptat se jí, zda je v pořádku a pokusit se jí pomoci. Proč to neudělal? Proč se jí nepokusil podat pomocnou ruku?
Zlostně uhodil pěstí do stolu.

(pokračování příště)