Touha (8.)

Seděla sama v hotelovém apartmá. Nejvyšší patro s úžasným výhledem na rozsvícené město. U ní, na kulatém stolečku v chladícím držáku, stála láhev šampaňského s dvěma skleničkami. Šampaňské bylo pootevřené a tak jí nedalo velkou práci si nalít. Zamyšleně pozorovala malé bublinky stoupající ode dna po stěně sklenky vzhůru až na hladinu, kde mizely v okolním vzduchu.
Napila se. Bublinky jí lechtavě pohladily jazyk a za nimi následovala ta vynikající, typická chuť šumivého vína. Vzápětí vypila celou sklenku a nalila si znovu.
Vstala a došla k oknu, neslyšitelné hluky ulice si mohla jen představovat přes zvukotěsné sklo a tak se nechala unášet hrou světelných barev. Některá byla stále na jednom místě, připadalo jí, že chvíli svítí víc a chvíli míň, jiná se objevovala, pohybovala a zase ztrácela kdesi v dáli nebo v zákrytu domů, které jakoby se je snažily ochránit před jejím zvědavým zrakem.

* * *

„Omlouvám se, že jste musela čekat,“ ozvalo se za ní.
Lekla se a trochu šampaňského vylila na koberec.
„Promiňte,“ reagoval omluvně, „nechtěl jsem Vás vylekat.“
„To je v pořádku,“ usmála se a přistoupila k němu.
Nádherně voněl, opět v perfektním obleku s proužky a šedé košili. Modré oči si ji zvědavě prohlížely.
„Dlouho jsme se neviděli. Měl jsem nějaká důležitá jednání a nebyl skoro vůbec čas. Myslel jsem na Vás, dostala jste ode mne květiny?“
„Ano, děkuji. Byly nádherné.“
„Víte, musím se přiznat, že to byl laciný trik jak Vás potěšit, ale prostě jsem neodolal.“
Krátce nesouhlasně zavrtěla hlavou: „Zač se omlouváte, že jste chtěl potěšit ženu?“
Jeho plné rty naznačily úsměv.
„Máte pravdu. I když to bylo laciné, uznejte.“
Neodpověděla mu.
„Dáte si se mnou ještě skleničku?“
„Ano.“
Přistoupili ke stolku. Trochu nešikovně vzal láhev a dolil jí, poté sobě. Chvíli se na sebe dívali a pak si přiťukli. Smutné úsměvy na obou stranách. Ona věděla, proč je smutná, ale nechápala, proč je smutný on.
Odvrátil pohled, napil se a šel k oknu. Začal sledovat noční ruch města.
Zůstala stát na místě a pozorovala ho.
Jestli se potřebuje vyzpovídat, nebyla si jistá, že dnes dokáže sehrát chápající milenku. Zda má v sobě dnes večer sílu poslouchat cizí trápení a věrohodně ho vyposlechnout a odlehčit mu. Dobře hrát a přesvědčit je někdy těžší než roztáhnout nohy a nechat je se udělat. Pár vzdychů, kousnutí do prstů, jeden až dva záklony hlavou, pár vět o jeho mužnosti, o tom jak jí uspokojil, převzít peníze a cesta domů. Jednoduchý scénář. Vše však nasvědčovalo tomu, že o to dnes nestojí. Nechtěla a cítila, že ani nemůže být přítelkyní, která ho dnes pochopí, byť jen v rámci hereckého výkonu. Poznal by faleš a ona by ztratila dobře platícího zákazníka. To si nemohla dovolit. Začala přemýšlet jak se vymluvit, jak přerušit blížící se zpověď a jak ho svést, protože při sexu se toho tolik nenapovídá a už vůbec ne o problémech a starostech.
Dlouze se nadechl, vykročila směrem k němu. Přistoupí, naznačí rukou, že nemá mluvit, pohladí ho po ramenou, po těle sjede směrem k rozkroku, k bokům, otočí ho naproti sobě. Klidně ho i políbí, jen ať, proboha, nezačne mluvit.
„Kdo Vám ubližuje?“ zeptal se s pohledem upřeným z okna, dřív, než se k němu stačila přiblížit.
Ohromená zůstala stát. Připadalo jí, že se jí zastavilo srdce a snad i dech.
„Já? Mně? Nikdo,“ vykoktala ze sebe. Dostala strach. Nevěděla proč, snad, že když se něco dozví, nebude jí už chtít, pošle jí pryč jako zkaženou, nečistou, nedůstojnou. Nesmí poznat, že jí někdo ovládá, to ona vždy kontroluje situaci. To ona je vždy nad věcí, ona je silná, proto si jí vybral, nebo ne?
„Nelžete mi,“ podíval se jí do očí, „prosím Vás o to.“
Začala rychle dýchat, ztrácela kontrolu. Pevně stiskla rty, nesmí nic říct. Oči jí ale zradily a zalily se slzami. Uhnula pohledem, snad ještě dokáže celou situaci znovu dostat pod svou kontrolu. Ucítila, jak jí slza stéká po tváři. Nezvládne to, nemůže, byla unavená z toho všeho. Dostal jí. Už jí to bylo jedno, ven se dral smutek, zlost a zoufalství, začala ztrácet pevnou půdu pod nohama.
Cítila, jak jí chytly jeho paže, zvedl jí a odnesl na postel. Snažila se utišit vzlykot, ale nešlo jí to. Položil jí, okamžitě se stáhla do klubíčka.
Lehl si za ní a objal ji.
Vůbec ho neznala a přece se cítila v bezpečí, tak moc, že po chvíli únavou z pláče usnula.

Už velmi dlouho nepocítila, že by jí někdo takhle chránil.

(pokračování příště)