Musím skočit ale nechci...

"Poslouchej mě chvíli,já vím co ti poradit!" volal ten hlas a pořád byl hlasitější.Snažím se ho neposlouchat ale nejde to.Už křičí tak dlouho...Bojim se znovu ho poslechnout,tenkrát jsem kvůli němu skončila v nemocnici...
Vím že mám problém.A snažím se proti tomu bojovat a vyhrát.Věřím že to zvládnu i bez všelijakých doktorů a prášků,prostě na to vyzraju sama.Slýchám hlasy.Poslední dobou.Mluví a křičí mi v hlavě všelijaký hrůzný věci...Tenkrát mě přesvědčili vlítnout u silnice pod auto...Prý abych to skončila,že to bude všechno lepší.Berou mi strašně moc energie,to jak se je snažím neposlouchat.Někdy je odháním,křičím na ně at odejdou a nechají mě na pokoji...Lidé na ulici se pak divně koukají.Už nikam moc nechodím.S "nima" to nemá smysl...
A zase."Uteč,uteč od toho tady .Vždyt víš že to nemá smysl,víš jak to skončit!" "Neé,jdi pryč,prosím...!Nechci to poslouchat,nechci nic udělat." Proč zrovna ted.Čekám na metro a "oni" jsou tady!Křičí a já křičím na ně.Motá se mi hlava a mám z "nich" strach...Lidi okolo se tak divně koukaj...
Musim si sednout.Je mi jedno že sedim v metru na tý špinavý zemi,hlavně že je mi líp.Ale ne,už zase..."Skoč.Skoč až metro přijede.Budeš to mít za sebou,všechno." "Ne,ne,ne..." Začínám myslet na to že to udělám.Mají přece pravdu ne?Proč se tady pořád trápit? "Tak skoč...Skoč,už jede..." "Vím že musím jít..."
Ta dívka skočila.Kdyby se někomu svěřila a léčila se,tak by tady dnes možná byla...