Touha (9.)

Vyskočila z postele jakoby ji někdo píchnul špendlíkem. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila kde je a jak se tam dostala. Rozhlídla se po pokoji. Na stole před ní ležel velký obložený talíř s čerstvým ovocem, houskou, salámy, sýrem, máslem, sladkostmi a dalšími dobrotami. Ucítila vůni horké kávy. Uprostřed stolu ležel, opřený o vázu s červenou růží, malý lísteček.

„Omlouvám se, že opět používám laciné triky. Nevěděl jsem, co máte ráda k snídani, proto jsem nechal připravit od každého trochu. Musel jsem na dopoledne odjet, ale byl bych rád, pokud byste na mne počkala, zvu Vás na oběd. Pokud budete cokoliv potřebovat, volejte recepci. David.“

Usmála se. Po delší době opravdu upřímně. Sedla si ke stolu a hned se pustila do jídla. Měla pocit, že nejedla celé dny, a nebyl to jen pocit.

Po vynikající snídani si dopřála velmi dlouhou horkou sprchu, potom se namalovala, odmítla pár volajících klientů a oblékla se. Když se na sebe podívala do zrcadla, zhrozila se. Vypadala, jakoby právě vylezla z pračky. Takhle nemůže zůstat. Chvíli panikařila, nechtěla odejít a zároveň nechtěla, aby jí viděl takhle neupravenou. Zbavenou její největší síly, ženskosti.

Zavolala na recepci a zeptala se, jestli by neměli na půjčení šaty. Nezněli moc překvapeně a o chvíli později jí pokojská předávala několik druhů. Vybrala si světlý kostým, který na ní vypadal nejlépe. Na otázku, kolik je dlužna, jí pokojská odvětila, že o to je postaráno.

Když opět osaměla, nejdřív pustila na chvíli televizi, ale hned nato ji vypnula. Pak se koukala z okna na život pod ní a přemýšlela o včerejšku. Vzbudila se celá oblečená, to znamená, že se jí nijak nedotýkal, až na to objetí. Vzpomněla si, že cítila, jak jí hladí po vlasech a šeptal jí, že všechno bude v pořádku a že se nemá bát. Začala se usmívat a přehrávat si v paměti ta slova stále dokola. Cítila se dobře, jako už dlouho ne.
„DOST!“ zakřičelo to uvnitř její hlavy. Je to klient, hraje hru, které se ona podvoluje. Je to pouhé představení o dvou hercích, kde jeden z nich je zároveň divák, který určuje, jakým dalším směrem se hra bude ubírat. City sem nepatří. City nepatří do práce.
NEPATŘÍ!
Napadlo jí, že by měla rychle odejít. Zmizet dokud je čas, dokud má stále ještě nějakou kontrolu. Bezpečí, kontrola, bezpečí, kontrola, opakovala v mysli stále dokola. Vyšla směrem ke dveřím, před nimi se však zastavila.
Je přeci profesionálka!
Za to všechno může jen špatná situace, do které se dostala. City jsou jen vedlejší účinek, který velmi rychle pomine. Potřebuje peníze, potřebuje pomoc a od něj ji může získat. To je pro ní priorita. Sehraje svou roli se vší parádou. Bez citu, bez emocí, s profesionálním hereckým výkonem.
Vrátila se k oknu a čekala, dokud se neozvaly dveře pokoje.

* * *

„Dobré odpoledne,“ ozvalo se za ní, „vidím, že jste změnila šaty. Sluší Vám to.“
„Děkuji,“ odvětila a otočila se na něj.
Usmíval se.
„Jak se cítíte?“ zeptal se starostlivým hlasem.
„V pořádku. Myslím, že to, co se stalo včera večer… Chci říct, že…“
Na chvíli se odmlčela, musela nechat svůj hlas získat opět všechnu sílu.
„Včera večer došlo k velkému nedorozumění. Samozřejmě po Vás nebudu požadovat žádné peníze a budu ráda, když na celou událost zapomeneme.“
David smutně sklopil oči.
„Ale,“ pokračovala rychle, „tím nechci říct, že se přestaneme vídat. Tedy, pokud jste Vy sám nezměnil názor.“
Celou svou bytostí si přála, aby poslední větu nikdy nevyřkla. Zamračil se, sednul si na okraj postele a zahleděl se do prázdna.
„Chápu,“ řekla, „tím to tedy pro nás končí. Budete-li chtít, mohu Vám doporučit některé z mých kolegyň.“
Bylo jí jasné, že celé divadlo, celé to hraní si, bylo zničeno jejím včerejším pláčem. Pláčem, který k celé hře nepatřil a který přivedl oba do reality, ať už byla jakákoliv. Dopustila, aby její soukromé problémy ovlivnily její práci, a za to musí zaplatit ztrátou velmi dobrého klienta. Možná je to dobře. Cítila, že by tomuhle muži dokázala dát víc, než jen své tělo. To, co si penězi nelze koupit.
„Nechci, abyste odešla,“ zaznělo do přemýšlivého ticha.
„Co, prosím? Myslela jsem, že…“
„Myslela jste, že Vás tu nechám čekat celé dopoledne, abych Vám oznámil, že o Vaše služby už nebudu mít zájem? Myslela jste, že chci být jedním z těch, kteří Vám chtějí ublížit? Prosil jsem Vás už včera večer a prosím Vás znovu, přestaňme si hrát. Vím, že máte problémy a chci Vám pomoci. Ze spaní jste mluvila o nějakém Čermákovi a Novotném, kdo jsou?“
Začala se cítit zmatená.
Proč mu na ní tolik záleží? Je to přece obyčejná děvka. Ano, děvka. Může se tomu říkat, jak chce, profesionální společnice, nebo velmi dobrá přítelkyně, ale tam uvnitř, kde končí všechny lži a falešné záplaty, je děvkou, je tou, která prodává své tělo. A co on? Chce si hrát na prince z pohádky a mávnutím kouzelného meče odstranit všechny její problémy? Nebo si ji chce přivlastnit?
Ozvala se v ní zlost, zkušenost jí naučila nedůvěřovat nikomu a o to jí přesně tenhle člověk žádá. O její důvěru.
„Do toho Vám nic není,“ vykročila ke dveřím.
Vstal z postele a vkročil jí do cesty.
„Počkejte!“ vstal z postele a vkročil jí do cesty. „Já vím, že to celé musí znít bláznivě. Proč by mi mělo na Vás záležet, sotva se známe, že?“
Zastavila se. Zvědavě na něj pohlédla.
„Ano, proč by Vám mělo, na někom jako jsem já, záležet?“
„Dole jsem pro nás nechal připravit oběd, pokud přijmete pozvání, pokusím se Vám to vysvětlit.“
Zadíval se jí do očí.
Ne, musí se plést, chce jí opravdu pomoci a ne ji jen využít. Jen jí nebylo jasné proč.
„Přijímám,“ odpověděla.
Nevěděla, zda je opravdu schopen vyřešit její potíže, ale musí zjistit, co ho k tomu vede.

(pokračování příště)