Touha (10.)

Spal.
Pohladila ho po vlasech a pohledem na jeho zavřená víčka se snažila vyčíst, jestli se mu zdají sny.
Dotkla se jeho tváře a jemně sjížděla opakovaně od spánku k bradě.
Nevzbudil se.

* * *

Políbil jí na krk. Tak něžně, že pocítila mrazení. Chtěla se stáhnout, ale překonala ten zvláštní pocit.
Přitiskla ho k sobě a prsty mu zajela do vlasů. Chvíli jen tak seděli na posteli a vychutnávali vzájemnou blízkost a nahotu. Znovu ji políbil, tentokrát na druhou stranu krku. Vymanil se jí ze sevření a opatrně naznačil, aby si lehla. Učinila tak.
Podíval se jí do očí a usmál se, nemusel nic říkat, věděla, že je šťastný.
Začal si prohlížet její tělo a rukou jí nejdřív pohladil po tváři, potom sjel po krku k jejím ňadrům a pak k bříšku. Byla nahá, v celé své kráse odevzdaná jeho pohledům a dotykům napospas.
Byla vzrušená.
Byla šťastná.

* * *

Vzala ho za ruku a obličejem se k ní přiblížila. Rozevřela jeho dlaň a uložila do ní svoji tvář. Za ní bylo slyšet klapnutí otevíraných dveří.
„Už jste tu zas?“ povzdychla si za ní osoba, která právě vstoupila do pokoje.

* * *

Pohladil jí po krátkých úhledně sestříhaných černých chloupcích a pokračoval po vnitřní straně jejích stehen. Povolila lehké sevření a odevzdala mu tak plnou kontrolu nad svým tělem.
Začal jí líbat a ochutnávat celé její tělo, hladově, tak, že s každým jeho polibkem se nemohla dočkat dalšího. Zavřela oči a přesto ho stále viděla před sebou. Prince, který ji zachránil. Kterému svěřila svá tajemství a trápení a on přišel na způsob, jak jí pomoci.
Spolu vymysleli plán, ve kterém se jí podařilo získat některé z účetních záznamů ředitele Čermáka. On je pak předal svým právníkům a ti se již postarali o zbytek. Čermák byl s celou svojí partou, včetně Novotného, obviněni ze zpronevěřování a úplatkářství. Kauza byla natolik velká, že se dostala dokonce do hlavních večerních zpráv, od té chvíle od nich měla pokoj.

* * *

Ignorovala jí a nechávala svou tvář i nadále v jeho dlani. Přála si, aby se probudil a pohladil jí. Usmál se na ní a znovu jí řekl, že to bude dobré, že se nemá ničeho bát, že je připraven, že to tak chtěl od začátku. Toužila, aby jí to všechno zopakoval. Ne proto, že by mu tehdy nerozuměla, ale proto, aby mohla znovu slyšet jeho hlas. Ještě jednou, naposledy.

* * *

Jeho ruce jí objaly a následoval polibek, horký snad jako peklo samo. V ten samý okamžik do ní pronikl. Vydechla. Její ruce ho hladily po tváři a po těle. Zajížděla prsty do vlasů a chvílemi ho pevně tiskla. Nedokázala se nabažit jeho úst, stále ho líbala, jemně ho kousala do rtů. Připadalo jí, že celý prostor, celý vesmír se právě teď točí jen kolem nich.
Cítila přicházející vyvrcholení, stejně tak i on. Polibky, doteky, blízkost a vzrušení byly stále víc a víc intenzivnější.

* * *

Vzpomněla si na oběd, kdy jí to řekl poprvé. Byl nervózní a trvalo mu dlouho než promluvil. Tehdy netušila, jak to pro něj muselo být těžké. Myslela si, že se z něj vyklube nějaký policista v utajení nebo detektiv, který je na stopě jednomu z jejích klientů a potřebuje informace. Na oplátku jí pomůže zbavit se Čermáka.
„Umírám,“ začal tehdy se zvláštním smutným úsměvem.
„Dali mi několik měsíců. Nabídli mi léčbu, ve které bych mohl získat několik navíc, ale odmítl jsem.
Prodal jsem všechno, co jsem vlastnil. Firmu, dům, auto. Opustil jsem přítelkyni, protože jsem nechtěl, aby si tím prošla se mnou a začal cestovat. Všechny mé pobyty byly rychlé a krátké, protože jsem nikdy nevěděl, kolik přesně mi zbývá.
Už to bude přes rok, o mnoho víc, než mi lékaři hádali.
Po návratu domů jsem pocítil samotu a začal hledat společnost. Věděl jsem, že potřebuji někoho, kdo ke mně nebude citově vázán, komu za společnost zaplatím a nebudu se cítit provinile, protože nebudu způsobovat bolest.
Nechci, aby kdokoliv kvůli mně cítil lítost nebo smutek.
Našel jsem Vás, líbila jste se mi, ale nikdy jsem podobných služeb nevyužil a přiznám se, byl jsem pořádně nervózní, když jsem vytáčel Vaše číslo.
Když jsme se včera setkali, všiml jsem si Vašeho zápěstí, máte pořádnou modřinu. Nesnáším, když někdo ubližuje ženám, proto Vám chci pomoci.
Prosím, dovolte mi to.“

* * *

Leželi vedle sebe. Oddechujíc poslední stopy milování. Drželi se za ruce a dívali se navzájem do očí. Oba se cítili šťastní, na těch pár vysněných okamžiků neexistovalo nic než oni dva.
Nazí, ale oblečeni do pohledů toho druhého.

* * *

Sestra zkontrolovala hodnoty na monitorech několika přístrojů vedle jeho hlavy. Znovu si povzdychla.
Něžným, starostlivým tónem promluvila k Natálii: „Víte, že už se neprobudí. Neměla byste tu být, nepřál si to.“
„Vím,“ zašeptala s hlavou stále ponořenou do jeho dlaně.
„Pojďte, udělám Vám čaj.“
„Ne. Nemůžu ho tady nechat samotného. Nikoho jiného už nemá. Dlužím mu strašně moc. Dokud tu bude, zůstávám i já.“ Prohlásila, aniž by sestře věnovala pohled.
„Zlatíčko,“ sestra položila smutně ruku na její rameno, „myslím, že už můžete jít.“

(KONEC)