Visi píše!

Můj život začal za bouřlivé noci,
plné zvláštních sil a mocí.
Nevím kdo byla matka má,
a proč mě porodila
a pak opustila.
Tak jako otec můj,
nejspíš to byl pěknej vůl.
Datum mého narození je záhadný
a velice neobvyklý.
Psal se rok 1731.
Má matka se v bolestech sotva vlekla.
Nikde ani živáčka živého.
Cesta vedla do lesa temného
a ke starému hradu ji dovedla,
tam má matka poklekla
a z posledních sil zabušila na bránu mohutnou,
podle pověstí prokletou,
ale kdo ví?!
Otevřela ji postava záhadná,
má matka již dál nemohla
a postava ji porodit pomohla.
Matka se však na další svůj život nezmohla.
Její svíčka zhasla
ale já se narodila
minutu před půlnoci,
kdy úplněk byl ve své moci.
31. února – tak se datoval ten den, vlastně noc.
Tajemná postava mě vychovala.
Když osm mi bylo let, zmizela.
Dosud nevím kdo to byl
a proč zrovna zde žil.
Starou, ale útulnou tvrz mi zanechala,
abych ji nadále spravovala.
Ona postava mi něco málo dala,
a to že bych strádala
se nebála.
A tak tady již šestnáct let jsem.
Kolem je hluboký les
a já žiji v něm.
Nic mi nechybí,
nikdo mě nehledá,
ono mě vlastně moc často nikdo nevídá.

V ten den co neznámá odešla,
třem malým vlkům poslední hodina nadešla.
Lidé jsou stvoření zlý,
a kvůli jednomu z nich přišli o život tři vlci nevinní.
Ten člověk je měsíc trápil
a nakonec v krabici utopil.
Šla jsem kolem potoka,
který nedaleko protéká.
Vrány se k něčemu slétaly,
zřejmě něco k jídlu hledaly.
Zahlédla jsem promočenou krabici,
pohlédla dovnitř, byli v ní tři vlci.
Ještě malá štěňata.
Jednoho z nich jsem popadla,
snažila jsem se, abych jej zahřála,
ale ani jedna známka života.
Nevím jak dlouho jsem tam seděla
a do prázdných vlčích očí hleděla.
Chtěla jsem jim nový život dát,
ale nevěděla jsem jak,
nechala jsem to tedy tak.
U mého krbu jsem vystlala
a šla si lehnout, abych se vyspala.
Další den hned z rána,
jsem tři hroby vykopala.
Svůj vlastní pohřební obřad vykonala.
„Tajemná Smrt, jež nad námi bdíš,
ty mnohé o našich činech víš,
tak teď má slova slyš.
Tato bezbranná tělíčka,
jež před chvíli pohltila země matička,
vem pod ochranu svou,
ať jdou cestou tou,
co jim osud nadělí,
ať spokojeně v tvém lůnu spí“
Tak zněla slova má,
a já pak celý den plakala.
Bylo mi líto těch nevinných duší,
co si peklem prošly,
když dostaly se do rukou člověčích,
nikdy nepoznali smích,
jen utrpení.

Pohřbila jsem je v blízkosti hradu,
na starém,ale úchvatném hřbitově.
Každou noc o půlnoci se tam „vkradu“
a růže černé a rudé na hroby kladu.
V den co jsem tělíčka pohřbívala,
jsem okolní svět nevnímala.
Šla jsem brzo spát,
ale ještě předtím jsem šla bílé květy na hroby dát.

V jednu hodinu ranní,
vzbudila jsem se znenadání.
Tři hlavy se nade mnou sklání!!!
Vždyť to jsou ta vlčata!

Od té doby jsou ochránci mý,
a jejich duše nade mnou bdí.
Všude mě doprovází,
a nic nám neschází.

Teda aspoň donedávna…..