Markétka

Stál u okna v prázdné místnosti. Opuštěný starý muž se díval z okna. Nevnímal pavouka, který v rohu stavěl svou síť, a ten zase nevnímal jeho, dávno už věděl, že lidé nejsou k jídlu. Padal sníh. Měkké vločky se rozpíjely v loužích. Muž vzdychl a odvrátil se od okna. Dveře do místnosti za sebou zavíral tak opatrně, jakoby snad byla ložnicí spící krásky.
Procházel dlouhou chodbou. Jeho šouravé kročeje tiše zněly večerním šerem. Měkké podrážky papučí klouzaly po rozpraskaných dlaždicích. Přestože podlaha byla plná nerovností, stařec ani jednou neškobrtl. Došel až k pootevřeným dveřím, z nichž se linul úzký paprsek světla.
Svíčka na kuchyňském stole hořela stejně tak, jako když odcházel. Na oprýskané desce kredence, hned vedle černé vypálené skvrny, ležel na otřískaném talířku kousek okoralého chleba se salámem. Z hrnku kávy se nekouřilo. Dávno vystydla.
Stařec se posadil na rozviklanou židli. Přitáhl si talířek a začal jíst ubohou večeři. Už mu nezbývalo mnoho zubů, proto musel jíst opatrně, přesto si večeři vychutnával. Šunku již dlouho neměl, dneska mu ji přinesla Markétka.
Tu malou měl rád. I když malou se asi nedá říci, usmál se při vzpomínce na vysokou dívku s nohama hajzlového pavouka a pěkně prořízlou pusou. Vůbec nechápal, co to děvče vede k tomu, aby se staralo o osamělého dědka. Ale vážil si jejího úsměvu. Vzpomněl si, jak se u něho ta temperamentní dívenka objevila poprvé.
Prostě spadla z nebe. Seděl zrovna na dvorku pod lipou. Zničehonic před ním před ním přistála cácorka v potrhaném tričku. Nadávala jako špaček. Zlomila si kotník. Ošetřil jí ho bez zbytečných dotazů. Býval kdysi lékařem, proto byl zvyklý se neptat. Chtěl ji tenkrát doprovodit domů, ale ona odmítla.
Za týden se pak objevila znova. Podpaží svírala balíček. Chtěla mu ho věnovat za to, že plnil svou povinnost. Uvedla ho do rozpaků. Zmizela bez rozloučení. Teprve po jejím odchodu rozbalil malou krabičku. Byl v ní kapesník a cár papíru se vzkazem: Nevím, jak Vám poděkovat. Snad se Vám bude dobře smrkat. Hrajete rád prší? Markéta.
Pak se dlouho neukázala. Myslel, že už nepřijde. Proč by taky měla chodit, vždyť byl jen starým dědkem, který jí náhodou pomohl. Přesto však vyštrachal z krabice ohmataný balíček mariášových karet, se kterými kdysi hrával v hospodě.
Když je uviděla Markéta, zamnula si ruce. Prý, že ho obehraje o poslední košili. Něco v jejích očích přimělo starce připomenout, že o peníze hrát nebudou. Markétka jen pokrčila rameny a zkušeně zamíchala karty.
Tak přicházela každou sobotu. Vždy přesně v šest hodin klepala na zadní dveře. Často s sebou přinesla něco k zakousnutí nebo krabičku svého oblíbeného čaje. Jedla hodně, a přece mu vždycky něco zbylo i na neděli. Nejraději měl domácí šunku, kterou přinášela bůh ví odkud.
Měl ji rád. Jenom jedna věc mu na ní vadila. Nikdy nemluvila o sobě. Jen tu a tam utrousila nějakou neurčitou zmínku o škole. Rychle raději stočila řeč na něj. Obratně z něho vytáhla historii jeho celého života včetně lechtivých historek ze studentských let. Když vyprávěl, visela mu na rtech.
Starého lékaře náhle vytrhl ze vzpomínek hluk zavíraných dveří. „Musíš tak mlátit dveřmi!“ napomenul příchozího. Děvče se jen ušklíblo.
„Omlouvám se. To vítr. Je tam docela fujavice,“ oznámila Markétka.
„Všiml jsem si. A teď bych rád, aby sis dala boty ke kamnům na hadr. Děláš mi louže na podlaze a úklid je pro mne dneska už velmi pracný,“ podotkl starý pán. Přikývla.

Pozdě v noci stála Markétka na podestě schodiště. Napjatě hleděla do přízemí. Chvěla se v nočním chladu. Sněhová vánice zatím nepolevila, proto jí David, jak se starý pán jmenoval, dovolil přespat u něho, lépe řečeno nařídil jí to. Přijala, protože stejně neměla kam jít. Doma nikomu nechyběla.
Tiše našlapávajíc scházela ze schodů. Mířila do kuchyně. Měla hlad. Štěstí, že večer přinesla více jídla než obvykle. Tak nějak tušila, že dnes již nikam nepůjde. Otevřela dveře do prakticky jediné pořádně obyvatelné místnosti velkého domu.
Vzala si ze staré lednice mléko a nalila si skleničku. Přichystala si housku s máslem. S poněkud pozdní svačinou usedla do stejné židle, ve které očekával David její návštěvu. Pomalu upíjela. Její oči získaly podivný vzdálený výraz. Když dojedla, umyla a uklidila použité nádobí. Té noci nespala klidně.
Ráno odešla. David ji nechtěl pustit, bál se, že už ji nikdy neuvidí. Měl divný pocit. Markétka však pohodila hlavou a jen se smála. Jak jen jí David záviděl tu sebejistotu mládí, díky které podléháme představě vlastní nezranitelnosti. Přesto se nechal přemluvit a pustil ji.

Davidovy předtuchy se naštěstí nesplnily. Viděl ji znovu. Sice až za několik měsíců, ale přece.
Málem se jí lekl, když přišla. Byla stínem své někdejší vitality. Ploužila se jako smrad. Pod očima měla kruhy.
„Co se ti stalo?“ vyděsil se.
„Leukémie. Umírám. Pokud se v krátké době nenajde dárce, zemřu,“ řekla Markétka. Davida její novinka srazila do starého křesla, které od ní dostal darem k prvním Vánocům jejich přátelství. Markétka se mu schoulila do náruče.
„Existuje možnost, že bych já mohl být dárcem?“ zeptal se David vcelku zbytečně. Jako bývalý lékař věděl, jaké jsou Markétčiny vyhlídky.
„Možnost tu vždycky je. Jenom…,“ pokrčila rameny.

Zkusili, co sedalo. K velkému překvapení Markétky byl David vhodným dárcem. Transplantace se podařila. David se navíc dostal do prostředí, které znal a které mu chybělo. Markétka byla trpělivou pacientkou vděčnou za život. Brzy ji měli propustit.
„Proč?“ zeptal se David jednou večer. Markétka věděla hned, o čem chce mluvit.
„Proto. Je to ironie. Nikdy jsem na zázraky nevěřila a přeci se jeden stal,“ vrtěla hlavou. David si sedl vedle ní. „Nechápu to. Jak to, že ses takhle objevila? Věděla jsi to už tenkrát?“
„Ne. Já byla problémové dítě. Rozhodně jsem se mamince nesvěřovala. Ona byla ráda, když se mně na chvíli zbavila a mně to vyhovovalo. Tenkrát to byla jen hovadina, kterou jsme s klukama provedli v úmyslu vystřelit si ze starého chlápka. Jenže to dopadlo jinak,“ vzdychla Markétka.
„Vadí ti to?“ zeptal se jí David.
„Ne. Já jsem ráda. Vždyť mám dědečka. Co na tom, že jste s mojí drahou maminečkou na kordy. Já jsem plnoletá a můžu si dělat co chci!“ vyhrkla Markétka.
„A to je co?“ zajímal se David.
„Chci být lékařem, jako ty,“ řekla Markétka.
„Bude to obtížné, ale jestli si to opravdu přeješ, nastěhuj se ke mně a pak se uvidí,“ navrhl David. Markétka se mu samým nadšením vrhla kolem krku. Jasně, že si to přeje!

Léta Markétčina studia uplynula rychle. Nebylo to vždy snadné, ale ona vytrvala. Už jen kvůli svému dědečkovi musela. Byl šťastný a tak hrdý, když stál vedle své čerstvě odpromované vnučky.
Diplom pověsili v rámu na zeď. David děkoval bohu, že mu ke konci života dopřál takové štěstí. Sledoval rozzářené oči mladé ženy, která mu přivedla ukázat svého nastávajícího.