Jak jsem nastupoval na poštu

Jednoho prvního září, co vycházel na pracovní den, jsem se probudil s nepříjemným pocitem, že se ze mne stal práce povinný člověk. Při vstávání mi došlo, že podobných rán bude móře, pokud se nestane zázrak a já náhle nějakou výhrou nezbohatnu o milióny. Při ranní hygieně jsem tupě zíral do zrcadla a hlavou se mi honily vzpomínky na školní a studentská léta. Zmocnil se mě pocit, že jsou pro mne nenávratnou minulostí. Za to se pro mne stalo žhavou přítomností, že začnu chodit do práce.
Na rady rodičů jsem vykročil do mého prvního pracovního dne pravou nohou. Cestou do práce se mi v hlavě honila spousta myšlenek. Vůbec jsem si nedokázal představit, že takhle podobně budu jezdit celá léta. V autobuse jsme viděl spoustu zachmuřených lidí, co také jedou do zaměstnání. Tušil jsem, že se podobně budu časem tvářit i já.
Šedivá budova pošty nepůsobila vůbec přívětivě. Kráčel jsem k ní rázným krokem plný nesmyslných ideálů a iluzí. Můj zrak dopadl na tři písmena, co se nacházela na jedné zdi budovy. Označení PPB-znamenalo Poštovní Přepravní Budova, velmi brzo jsem však zjistil, že by se spíše hodilo-poštovní přepravní bordel.
První šok mne čekal už před vchodem do pošty. Z něho vyšla mně známa žena, kterou jsem znal, protože jsem na poštu docházel v rámci praxe.
„Ahoj, tak já dneska tady nastupuju," řekl jsem ji.
„To nastupuješ do pěknýho bordelu. Já jsem zrovna tady skončila," sdělila mi.
„To se mám tedy na co těšit," mínil jsem s úsměvem.
„To teda jo!"
S protaženým obličejem jsem vzápětí vkročil do vrátnice, v niž seděla dvojice mužů z bezpečnostní agentůry.
„Dobrý den. Já tady dneska nastupuju," řekl jsem jim. Oni na mne koukali jako na zjevení a pak se mne jeden zeptal koho má zavolat. Sdělil jsem jim jméno vedoucího, aby po několika minutách přišel nevysoký muž, jehož jsem znal jen od vidění. Měl přezdívku Pacička, protože tam, kde měl loket mu začínala dlaň. Když mi takhle zkrácenou pravou ruku podával, tak jsem se zarazil a měl jsem obavu, abych mu jí svým stiskem ruky neutrhnul. Halu, na niž si pošťáci připravují zásilky, co pak dodávkami rozvážejí, jsem moc dobře znal. Ale nikdy předtím jsem na ní nebyl takhle brzo ráno. Vládl na ní naprostý zmatek. Směsice podivných výkřiků a hluku se rozléhala všemi směry a já jsem si mezi pobíhajícími zaměstnanci a rozházenými zásilkami připadal jako v Jiříkově vidění. Vedoucímu hned dva pošťáci z plna hrdla vynadali, což mne přivedlo v úžas, přičemž on zrudl a s protaženým obličejem odkráčel pryč. Já se poté ocitl u velké hromady balíků, které se nacházely na pásu i na podlaze. Nechápavě jsem hleděl na ten pošťácký mumraj a čekal jsme na toho, kdo mě má začít zaučovat do tajů poštovní praxe. Jeden pošťák mi sdělil, že budu možná čekat marně, jelikož ta pošťačka, co mne má zaučit, díky nadměrnému pití alkoholu dost často do práce nechodí. Ona však přišla a už podle obličeje bylo znát, že to co pila, nebyl rozhodně nealkoholický nápoj. Už první den jsem mohl směle zapomenout na poštovní teorii, jelikož praxe byla zcela jiná. A já jsem brzo začal přicházet o iluze, ale o tom zase třeba někdy jindy.