Osel

Osel
Osel si přál být výjimečný, a tak zapomněl na své nynější záliby a rozhodl se studovat lidi na velmi prestižní škole. Začal se hodně učit, aby se na danou školu dostal bez větších problémů.
Jednoho dne mu přišel dopis, že byl přijat a má se dostavit pouze k pohovoru.
Byl by rád nepředstíral svou falešnou radost, jenže si vzpomněl na knížky, které přečetl, na autory, které tolik miloval a obdivoval, vzpomněl si taky na své kratičké povídky, při jejichž psaní se propadal hluboko do jiných světů.
Najednou si uvědomil svou obrovskou chybu. Ano, oblíbil si za tu dobu i lidi, ale vždycky věděl, že nejsou na prvním místě, ne jeho zájem o ně nebyl maskou, vážně ho přitahovali, jenže ne na tolik, aby je chtěl podrobně studovat. Vždycky snil o tom, že se stane spisovatelem a jeho knihy budou krásné a budou vyjadřovat co cítí a také by měli být velmi poučné, nebo by pracoval někde v novinách a psal by reportáže, pracoval v knihovně, překládal knížky. Nesmíme taky zapomenout, že škola byla daleko, a proto by musel osel opustit svůj milovaný domov a přátelé. Předem věděl, že by tohle nezvládl. Nevěděl co má dělat, před všemi říkal jaký má strach, že ho po tom pohovoru nepřijmou, ale ve skutečnosti si to přál.
Osel po všem co řekl nemohl jen tak říct: „ Nezlobte se, ale já půjdu na jinou školu“ to teď nemohl, prostě ne. Možná, že si to neuvědomil, ale nechtěl zklamat také sebe, možná se nechtěl vzdálit někomu na kom mu moc záleželo, někomu koho chtěl mít neustále u sebe, někomu, s kterým se cítil jako v nebi, někomu s kým byl stále ve svém světě, bohužel jeho svět asi nebyl pro toho druhého tolik zajímavý, ale to je jiný příběh, vždyť on se z toho osel časem dostane, doufejme. Spálil všechny papíry, které za ty roky ze školy získal, nechtěl už je mít.
Je třeba povědět, že se o lidi zajímal z trochu jiné stránky. Zajímalo ho jejich chování. Byl si jist, že na vybrané škole by se tohle moc neučilo, škola byla spíše zaměřená na studium těla.
A tak přišel den přijímacích zkoušek, osel se o svém trápení nezmínil vůbec nikomu, ne nemohu je zklamat, říkal si. Myslel, že se mu třeba na škole bude líbit a aspoň zapomene na tu jeho oslici, jak byl naivní, nikdy na ni nezapomene, i když ji znal krátce navždy se mu vryla do srdce, snad jednou budou přáteli.
Když ze dveří vyšla sova pálená, byl už na řadě.
Posadil se na židli co stála trochu v rohu, věděl, že by ho vysvobodilo mlčení, ale on přece nechtěl nikoho zklamat, a tak mluvil a odpovídal, před odchodem si potřásl rukou se starší liškou a odešel. Opět s předstíranou veselostí vyjmenovával mamince a sestře otázky a dodával k nim jeho vlastní odpovědi. Cestou domů byl poněkud zamlklý, samozřejmě, že si toho povšimli, a tak jim jen řekl: „ Jsem unavený“ a potom ze zármutku a zklamanosti sama ze sebe usnul.
Zdálo se mu, že operuje lidské mládě a na hlavu mu spadne tlustá kniha, ta se rozevře a začne na něj řvát: „ CO SIS VLASTNÉ MYSLEL, KDYŹ JSI SE HLASIL NA TU ŚKOLU? JÁ MÉLA BÝT TVOU BUDOUCNOSTÍ, A TY TO VÍŠ, ANO, VÍŚ TO!“ kniha ho začala divoce kousat do hřbetu, dítě zatím na stole umíralo……..
Probudil se, byli doma. Doma, tam to měl moc rád, měl rád svůj pokoj a v něm svůj psací stůl, na něm pár papírů a u nich jeho psací pero. Měl na sebe vztek. Zuřil. Hněv v něm stoupal, zaplavoval celé jeho tělo.
Kopl do stolu, věci, které spadly, se rozutekly po dřevěné podlaze. I ony z něho měly strach. Za chvíli se ale začaly vracet, nechtěly ho nechat jít. Nechtěly, aby na ně zapomněl. A osel je měl rád, ne rád ne, miloval je, mohl pomocí nich zaznamenat své myšlenky, ukrývaly jeho svět, a on je teď musel opustit. Byla to situace bez východu, musel se držet cesty, kterou si vymyslel.
Uběhly dny, týdny, měsíce nyní bylo 1. září a on stál před školou.
Pomalu vstoupil. A vstupoval tak ještě další čtyři roky. Potkával tam kamarády, učil se tam různé orgánové soustavy a pomalu zapomínal na knihy, na papír, na psací pero až zapomněl úplně.
Až za jedné z posledních nocí se mu zdál sen. Seděl u řeky s svou oslicí, na kterou si už jen občas krátce vzpomněl, a í šeptal jí do ucha básničku o jejich hlubokých hnědých očích, které ho uváděly do úžasu, smáli se, byli šťastní i on se po dlouhé době cítil šťastný.
Probudil se. Jak dlouho už ji neviděl? Můžou to být už tak dva nebo tři roky. Ach jak byla krásná, jak rád ji poslouchal.
Z očí mu zlehýnka stékaly slzy. Rozsvítil lampičku u stolu, vlk na vedlejší posteli něco zamumlal a otočil se na druhý bok, vytáhl z aktovky pečlivě vyplněnou přihlášku na vysokou školu a roztrhal ji, potom si vzal papír a napsal oslici dopis, v kterém ji prosil, aby se s ním o víkendu sešla, už teď se na ni těšil. Potom si vzal sešit do anatomie a fyziologie lidí a perem do něj vryl svůj příběh. Možná, že ho malinko přibarvil, ale to už byla jeho slabost, nemějme mu to za zlé.