Padlá duše

- Čau.
- Hm.
- Co je s tebou?
- Čumíš blbě. Máš problém?
- Nevypadáš moc dobře, člověče.
- Sklapni! Ty taky ne.
- Hledáš něco?
- Kurva, tak kde to mám. V pravý kapse, ne? Když jsem to kupoval, dával jsem si to do pravý kapsy. Tak kde to je?!? Tak v levý?
- Co hledáš?
- Ty parchante! Kam jsi to schoval?
- Co blbneš? Proč bych ti to schovával?
- Protože to nechceš, debile. Ale já to potřebuju! Kam jsi to schoval?
- Nikam.
- Doprdele, nelži mi! Někam jsi to schoval, vím to! Podívej se na sebe. Bílej jak stěna. Ksicht propadlej, hubenej jak z Dachau.
- Nech mě bejt, já za to nemůžu.
- A kdo? Já snad? Dovol, abych se zasmál, blboune. Tak dělej, kde to je. Nebo ti dám přes hubu.
- To víš, že jo, ty siláku.
- Vážně si koleduješ, magore.
- Prosim tě, na koho chceš zapůsobit, nikdo tady není.
- Neser mi, ti řikám. Neser mi! … Ha! Mám to! Teda ty máš štěstí, parchante. Už by ses tu válel v krvi.
- Kde to bylo?
- V zadní kapse.
- Hele, vážně to chceš?
- Prej, jestli to chci. Lidičky, smějte se. Ty chcípáku! - já to potřebuju! Rozumíš, to je jako dejchání.
- Blbost. Nepotřebuješ to. Zahoď to. Dřív jsi to taky nepotřeboval a jak bylo. Pohoda, žádný problémy, peněz dost.
- Co to kecáš za kraviny?!? Hovno bylo, velký hovno, rozumíš?!?
- Jak to? Měl jsi práci, ženskou, byt – hele, to zas může bejt.
- Budeš držet hubu? Práci, toho vola co se po mně osm hodin denně vozil jako bych byl jeho služka? Ženská co mi zahejbala, s kým mohla? Byt, nájem drahej jako kráva a za co, aby mě dvakrát vykradli? Tak na to ti, kamarádíčku, seru. Z vysoka. Radši mi podej tu lžičku.
- Na. Ale zas tak špatný to vždycky nebylo. No co. Tak jsi dostal párkrát od života přes hubu, a co má bejt? Jsou na tom lidi daleko hůř.
- A kdo jako? Ty někoho takovýho znáš? Tak dělej, jmenuj mi někoho, posero.
- Nevim, je jich spousta. Třeba ty, co se naroděj s nějakým postižením.
- To co nemáš, nemůžeš ztratit. Takže vědí hovno, co já mám za problémy.
- Jak můžeš vůbec něco takovýho vypustit z pusy?
- Nech mě bejt… Kurva, už to zase nejde…
- Nemůžeš jí najít, co? Dobře ti tak. Aáá, tak při tomhle se vždycky bavím.
- Drž hubu. Musim se soustředit. Tak dělej, dělej ty svině, kde si – no ták – dyť to chceš taky, tak vylez! … Mám ji!
- Prosim tě, nedělej to.
- Nech mě na pokoji.
- Tak to si to aspoň nedávej celý. Vždyť toho týpka vůbec neznáme, bůhví co v tom je.
- Můžu za to, že toho kokota sebrali fízlové? Na tohohle jsme přece dostali tip, mělo by to bejt dobrý. Nech už toho, posero.
- Prosim tě, nedávej to tam celý.
- Smůla, už jsem to tam vpálil...

- KURVA!
- KURVA!

- Tak tohle bylo moc.
- Tak tohle bylo moc.

„Jak dlouho myslíte, že tady leží, doktore?“
„Podle zbarvení rtů, no, hádal bych přes několik hodin. Jak ho našli?“
„Nějakej pán, co venčil svýho psa, jeho ratlík ho tu očuchával.“
„No, myslím, že z toho není potřeba dělat detektivku. Příčina úmrtí, předávkování pervitinem.“
„Je to škoda, tyhle mladý kluci. Umíraj jen kvůli blbosti. Marnost a nic než marnost. Řeknu Vám, je mi z toho nanic.“
„Padlá duše.“
„Prosím?“
„Padlá duše, tak jim u nás v nemocnici říkáme. Některým se podaří vstát, těch je ale zatraceně málo a ti ostatní? Plazí se po zemi beze smyslu nebo už se nezvednou. Nikdy. Jako třeba tenhle.“
„Tak padlé duše, říkáte. To slyším poprvé, ale když tak teď nad tím přemýšlím, máte pravdu. Z každého z nás se může v mžiku stát taková padlá duše.
A někdy neexistuje na světě nic těžšího než se z té země postavit zpátky na nohy.“

***