Nezapomenutelnost-3.část

S vytřeštěnýma očima zírám do jeho rozpačité tváře, přes kterou mu splývá několik pramenů vlasů. Má je čerstvě umyté. Hlavou mi absurdně proběhne myšlenka, že si mokré vlasy nerozčesává. –Správně.-
„Omlouvám se, jestli tě zdržuji…“
„Ne, vůbec. Nevadí mi to, jen netuším proč jsem tady.“ Nerozhodně přešlápne.
„Víš, kluci tuhle moji úchylku moc nechápou…“ Bezděčně o krok ustoupím. Nejspíš je nemožné aby mě znásilnil tady na té chodbě ale…Samozřejmě, že si mého gesta všiml a jemně mě chytil za zápěstí. –Panebože nedívej se na mě tak!-
„Promiň, nechci ti ublížit jen…co děláš zítra?“ Vyvolá tím na mé tváři pobavený úsměv.
„Měla bych být ve škole.“ Tentokrát tím pobavím já jeho.
„A musíš tam být?“
„Když mě omluvíš, tak ne.“
„Chtěl bych si prohlédnout Plzeň. Potřebuji průvodce.“
„Ok…v kolik a kde?“
„Ehm, bydlím v hotelu Central na náměstí…uhm v deset?“
„Dobře, budu čekat v recepci.“
„Vážně?“
„Jistě, bude mi ctí ti ukázat Plzeň.“
„Je mi to trochu trapné…ale mohla by sis to nechat pro sebe? Žádný další doprovod, žádní fanoušci.“
„To je samozřejmost.“ Zavrčím. –Jistě, že se o tvou společnost nechci dělit.- „Už musím, jsem hrozně unavená a ještě musím řídit domů. A ty to máš kousek.“
„Jop, budu se těšit.“ Přátelsky mě obejme.

Cestu domů si nepamatuju. Zato vím, že jsem toho v noci moc nenaspala. Snažila jsem se sepsat co nejpodrobnější plán exkurze.

„Ahoj?“ Zvednu k němu, dnes černě nalíčené, oči.
„Zdravím.“ Mrknu mu přes rameno na hodiny na stěně.-Je přesně deset.-

Trochu mě překvapí, že vyráží jen v mikině, teniskách a s taškou přes rameno. On si zase s úsměvem změří mě. Zjevně máme na zimu každý jiný názor. Jsem navlečená v teplých punčocháčích, vysokých Steelách, sukni po kolena, triku, mikině a zimním kabátě. Na hlavě mám čepici a na rukou rukavice.
„Mno…nahoře bude foukat.“ zagestikuluji směrem ke kostelu.
K Plzeňské věži je to pouhých pár kroků, nejdřív se pokusím mu ukázat město z výšky. Sklání se ke mně, dívá se po směru mého prstu…-Jeho vlasy na mé tváři.- Postupně mu osvětluji plán naší cesty.
„Tady, téměř pod námi je Velká Synagoga…kousek výš je Tylovo divadlo…“ trochu znervozním, když si uvědomím, že zírá spíš na mě, než na to kam ukazuju.
„…pivovar je na druhé straně.“ Posunu ho o pár kroků doleva.
Při procházení ulicemi si všimnu, že se po něm lidé otáčejí. Někteří…Znepokojí mě to.
„Eicco?“
„Hm?“ Podám mu svou čepici.
„Měl by sis schovat alespoň ty vlasy, oni tě poznávají.“ Rychle schová rozpuštěný závoj.
„Nevadí ti ty brýle?“
„Vadí…ale pořád je pro mne důležitější tvá nerušená prohlídka, než to, že ti neuvidím do očí.“