Sním

Barevné listí se na stromech drží z posledních sil. Naše mourovatá kočka se plíží uschlými trsy trav a hledá myši, které ještě nestačily najít úkryt před zimou. Černé vrány plachtí vzduchem a věstí, že brzy nastane dlouhá zima. Všechno se mění, každou vteřinu. Jen šedivá klikatá cesta je pořád stejná. Stejně chladná a smutná. Je ticho a vzduchem začínají létat sněhové vločky. Boj podzimu a zimy. Dívám se z okna a sním…
Procházím se krajinou, v dálce jsou zasněžené Beskydy. Lysá hora je zahalená sněhovou pokrývkou a nabízí tak úžasnou zábavu lyžařům. Na zamrzlém potůčku bruslí děti s palčáky na rukou a na hlavě mají čepice s velkými bambulemi. Kloužou se, koulují se, všude je slyšet smích. Z okapů rostou křišťálové krápníky ledu, smrkové větve se prohýbají pod nánosem sněhu. Srny okusují stébla slámy v krmelcích. Na světě je jen dobro, každý se usmívá, všechno je jako za růžovými brýlemi. Láska, štěstí, radost…
„Oběd!“ volá máma. Najednou se probírám z toho sladkého snění. Otírám slané slzy. Škoda, že život není sen.