Deep Dark Inside

„Tak co? Rozmyslel sis to?“ Vysoký a svalnatý muž jménem Patrick se nad ním tyčil jako hrozivě vyhlížející skála.
Lestat ležel na zemi a přerývavě dýchal. Před chvílí byl hrubě odmrštěn, až narazil zády do zdi a sesunul se po ní na podlahu starého domu.
Trvalo to měsíce. Patrick ho psychicky vydíral a díky své násilnické povaze i týral. Dělalo mu potěšení dívat se, jak mladík trpí. Bylo mu teprve osmnáct. A Patrickovi pětatřicet. Znali se rok. A polovinu z toho probíhala tato muka.
„Na něco jsem se tě ptal!“ zahřímal Patrick.
Lestat si skousl ret a pokusil se pohnout. Ucítil ostrou bolest v zádech a raději by zůstal ležet, ale Patrick ho pevnou rukou uchopil vzadu za košili a mocným trhnutím ho zvedl do stoje. Probodl ho malýma hnědýma očima. To, co ho na Lestatovi nejvíc přitahovalo a současně rozzuřovalo, byly jeho oči a způsob, jakým se dokázal dívat. Jeho oslnivě modrý pohled, tak nevinný a jasný, tvořil bránu do Lestatovy duše. Byl citlivý a zranitelný. Tak zranitelný. A Patrick to moc dobře věděl.
Lestat mu pohled pevně opětoval. Přestože se nemohl bránit síle staršího muže, odmítal se podvolit. „Nikdy!“ zasyčel, oči chladné a vzdorovité. A pak co nejpohrdavěji dokázal, dodal: „Můžeš mít moje tělo, ale mou duši nebudeš mít nikdy!“ Bál se. Strašlivě se bál, přestože to nepřiznal ani sám sobě. A měl proč.
Patrick stiskl zuby, rozmáchl se a vrazil mu takovou facku, až zavrávoral. Šílel nepříčetností nad Lestatovým vzdorem. Chtěl ho ponížit, aby se mu plazil u nohou a prosil. Ale nedokázal to. Lestat věděl, co Patrick chce. Proto si zakázal dávat svou bolest najevo. Ovšem vyjma slz. Ty zadržet nedokázal. Slzy byly jeho jedinou slabostí. Uvnitř hořel vztekem, nenávistí a touhou po pomstě, navenek však zůstával klidný. Až na ty slzy – jedinou známku toho, co cítil. Jinak byl jeho výraz nerozluštitelný.
Patrick ho přirazil ke stěně, sevřel v pěsti jeho polodlouhé černé vlasy, zvrátil mu hlavu dozadu a ze své výšky se přisál k jeho ústům. Zbožňoval chlapcovy nádherně tvarované rty. Stejně tak vědomí jeho bolesti. Vzrušovalo ho to.
Lestat bezmocně poklesl v kolenou. Dávil se Patrickovým jazykem ve svém hrdle, ale nemohl nic dělat.
Když ho muž konečně uvolnil, rozkašlal se.
„Tak se mi líbíš,“ spokojeně si ho prohlédl Patrick. „A teď na kolena,“ přikázal mu. Lestat po něm vrhl nenávistný pohled, ale další rána do hrudníku ho přinutila k tomu, aby udělal, co mu bylo poručeno.
Po dvaceti minutách se vyčerpaný a s otlačeným hrdlem skácel na stranu a zůstal ležet na zemi. Zoufale lapal po dechu. V ústech cítil odpornou pachuť a oči se mu znovu plnily slzami.
Patrick nad ním stál a s výsměšným výrazem na ně shlížel.
„Vidíš, Lestate,“ ušklíbl se, „máš, co si zasloužíš. Vzpurní hřebečci se musí zkrotit.“
Lestat se přemáhal, aby nahlas nevzlykal. Přisunul ruce k tělu a chtěl se zvednout. Avšak Patrick mu v tom dost drsným způsobem pomohl, když mu zaryl prsty do paží, vytáhl ho na nohy a zatřásl s ním, až mu zuby cvakly o sebe.
„Svlékni se,“ nakázal mu Patrick.
Lestat pouze schlíple stál s hlavou sklopenou a vlasy spadenými do obličeje. Tím si vysloužil přiražení ke zdi a stisknutí krku, takže hlavu musel rychle zvednout a chtě nechtě se setkat s planoucím pohledem muže, jenž ho měl v moci.
„Neopovažuj se mi odporovat!“ vyštěkl Patrick vztekle. „Nebo toho budeš litovat.“ Sáhl do kapsy své košile a Lestat hrůzou rozšířenýma očima sledoval, jak se v jeho ruce zaleskl kapesní nůž.
„No,“ pousmál se Patrick, přiložil ostrou čepel k jeho hladké tváři a tupou hranou mu sjel po hrdle. „Teď si svoje další chování dobře rozmysli. Mohl by na tom totiž záviset tvůj život, lásko.“ Téměř něžně mu palcem setřel zasychající slzu z tváře. Pak jeho rysy opět ztvrdly. Drsně ho políbil, znovu bolestivě přirazil ke zdi, a poté od něj poodstoupil. „Teď udělej, co jsem ti řekl. A neopovažuj se mě znovu rozzlobit.“
Tentokrát mu Lestat do očí nepohlédl. Nohy měl vratké a celé tělo ho bolelo, ale přesto si začal roztřesenými prsty rozepínat košili. Chvěl se strachem a zlobou, ale netroufl si říct ani slovo. Blyštivý nůž byl přeci jen dostatečnou hrozbou.

„Dnes jsi nebyl hodný,“ pronesl Patrick k nehybné postavě ležící v rohu. Přestože v místnosti začínalo vládnout šero, na bledém nahém těle jasně svítily tmavé podlitiny. „Víckrát už bych ti nedoporučoval zkoušet mou trpělivost. Máš štěstí, že jsi dostal rozum. A že se mi z tebe ten vzdor podařilo vymlátit.“
Svou práci odvedl opravdu poctivě. Lestat balancoval mezi vědomím a bezvědomím a cítil se, jako by měl polovinu kostí v těle přelámaných. Chvílemi se mu zdálo, jako by už ani nedýchal.
„Vidíš, Lestate,“ díval se na něj Patrick klidně, „myslel sis, že mě přemůžeš. A stačilo tak málo, abys rychle změnil názor. Budu s sebou muset brát tu věcičku častěji.“ Zamyslel se, pak k němu přistoupil a poklekl. Přejel mu prstem po linii páteře. Lestat sotva slyšitelně sykl, když se Patrick dotkl bolestivě zhmožděných míst. „Ještě si myslíš, že nade mnou můžeš vyhrát?“
Lestat nepromluvil. Ležel tam schoulený na špinavé podlaze, se zavřenýma očima a z prokousnutého rtu mu po kapkách vytékala krev. I když se chvěl zimou, byl za ni vděčný. Zmírňovala jeho palčivou bolest. Až příliš pronikavě si uvědomoval svou bezmoc, když nad sebou vnímal Partickův stín.
Takřka láskyplně ho pohladil po rozcuchaných havraních vlasech a pak Lestat slabě slyšel, jak se mohutný muž zvedl k odchodu. V tu chvíli byl upřímně šťastný, třebaže věděl, že se tohle brzy zopakuje.
Teprve až uslyšel bouchnutí hlavních dveří, sípavě zašeptal do ticha před sebou: „Nikdy mě nezničíš.“ Sebral poslední zbytky síly a začal se pomalu zvedat.