Cesta domů

Město se zahalovalo do tmy snášející se z nebe. Za kopcem vycházel měsíc. Tu noc byl právě úplněk. Jenže zlomyslné mraky zakrývaly sílu měsíčního svitu. Pouliční lampy se snažily pomoci měsíci vyhrát souboj s tmou. V tom ponurém mlhavém šeru jsme mohli spatřit pouze obrysy procházejících chodců. Moc jich tu však nebylo. Co by tu také kdo dělal před devátou hodinou večer a ještě ke všemu, když je tak chladný podzimní večer a z nebe padají drobné sněhové vločky?
Právě kolem procházela ona. Zachumlaná do teplého kabátu, zmrzlé ruce v kapsách. Byla celá promáčená od sněhových vloček snášejících se na její dlouhé vlasy a útlá ramena. Od úst se jí odpařovaly kapky horkého dechu. Nevadil jí ani chlad, ani sníh. Vadila ji pouze ta černočerná tma. Bála se. Nikdy nechodila ráda sama večer domů. Její kroky byly pravidelné. Klap, klap. Jeden za druhým se střídal v ryhlém tempu. Chtěla už být doma. Po pár krocích se vždy nervózně otočila. Cítila, že by jejím společníkem nemusela být jen tma. Že by se v ní mohl kdokoliv skrývat a pronásledovat ji. Cítila, že někdo ji následuje. Jenže při žádném z ohlédnutí nikoho nespatřila. Ani plížié kroky za sebou nezaslechla. Slyšela jen, jak hodiny na věži odbíjí devátou. Její rty neslyšně vyslovovaly uklidňující slova, že nikdo tam přeci není. Nemůže být. Skoro tomu sama uvěřila a zpomalila. Začínala být zadýchaná.
Jenže s posledním úderem deváté doopravdy cosi zaslechla. Ne, nebylo to jen v její hlavě. Za ní stála urostlá mužská postava a upřeně ji sledovala. Cítila jeho pohled, jak stéká po jejím těle. Opět nasadila rychlejší tempo. Rozhodla se odbočit od své pravidelné trasy, třeba se jí podaří ho po pár odbočení v labyrintu města setřást. Ale on tam pořád byl! Její chůže se pomalu proměňovala v běh.
"Hej!" zavolal na ni. "Zastavte!No tak, stůjte!" Jeho hlas se nesl ozvěnou panorámat města. "Stůjte! Stůjte! Stůjte!" ozývalo se ze všech zákoutí.
"Neee, nee...nechte mě!" Slyšela ozvěnu jeho těžkých kroků jak ji pomalu, ale jistě dohání. Už slyšela, jak vytahuje kapesní nůž, zlomyslně se směje a ... Do modrých očí se jí začínaly drát slzy bezmoci. Dívčí rty do ztichlé ulice opakovaly: "Prosím, ne!".
Hlava poroučela nohám běžet, tělo však odmítalo poslušnost. S vypětím posledních sil se snažila odzarit od země. Po prvním našlápnutí však pravá noha dopadla na zamrzlou kaluž...
Ozval se už jen výkřik dívčího hlasu a potom rána. Její tělo dopadlo na chodník pokrytý vrstvou ledu, leskl se jako zrcadlo.
"Slečno Veselá, jste v pořádku?"ozval se nad ní onen muž. Teď zblízka a bez ozvěny zněl jeho hlas tak nějak jinak. Známě a už vůbec ne tak hrozivě. Praštila se do hlavy a viděla trochu rozmazaně. Ale přesto po chvíli mžourání v tom muži, kterého se tak bála, poznala svého souseda.
"Au, moje hlava..... to bude snad dobrý" řekla, přitom si přiložila ruku k pravému spánku a usmála se.
"Už z dálky jsem si myslel, že to jste vy. Chtěl jsem vás jen doprovodit domů, když máme společnou cestu. Víte, temné ulice ve večerních hodinách nejsou pro mladé slečny vůbec bezpečné.." a podal jí ruku, aby se mohla zvednout ze země...