Toulky po zimní krajince

Toulka po zimním království

Dnes se chci odpoutat, a proto vyjdu do lesů. Tu se skrývá tolik nádhery, o které se národu ani nezdá. Je tu i vysvětlení na většinu otázek. Je zrovna leden a všude hustě sněží. Nasazuji si čepici a vycházím vstříc přírodě. Jdu po polní pěšině, kterou normálně okupují bahnité louže, dnes je však zavátá sněhem, místy prokukuje ledová krusta. Když docházím k okraji rozsáhlé louky, nestačím žasnout… Tolik se tu změnilo od dob, co jsem tu nebyla! Toho sněhu, co tady napadlo, to se mi snad jen zdá. Připadám si, jako bych se ocitla ve staré ruské pohádce.
Nebo je to snad krásný sen o nekončící zimě? Vidím přes sebou souvislou plochu sněhu, která do světa sálá svou bělostí, až oči přecházejí. Přede mnou se tyčí staleté lesní velikány, ze kterých ve slunných letních dnech vychází množství pozitivní energie. Dnes se však jeví docela bezmocně, jako by je ta sněhová pokrývka úplně svazovala nějakým neviditelným lanem. Nebo je to snad kouzlo, které my smrtelníci nemůžeme pochopit? Všechno se jeví tak obrovské, je to vlastně takový nekonečný svět, snad vesmír nebo i něco víc? Zůstává mi to v hlavě jako nevyřešitelný hlavolam. Přemýšlím o tom, co se asi právě teď děje pod sněhem. Co asi skrývá ta sněhová vrstva? Co je asi pod ní… Je tam život nebo se tam nic neobvyklého neděje?
Z mého přemýšlení mě dostává něco abnormálního, něco se děje mimo mě a to mě docela znervózňuje. To srnka s mladým kolouškem běží po louce směrem k potoku. Jejich drobná kopýtka se boří do sněhu a zapadají až po bílá bříška. Jakmile mi však tyto křehká stvoření mizí z dohledu, vydávám se jejich směrem k potoku. Kráčím v drobných stopách po čtyřech párech kopýtek a sníh mi křupe pod botami. Potůček, který se přede mnou objevil, je dnes až podezřele tichý. V létě svým zurčením vábí všechny děti z vesnice ke koupání. Celý tok pokrývá silná ledová kra, která se táhne od jednoho břehu k druhému. Pod ní jde vidět proud vody, který plyne pořád dál a dál, stále vpřed. Připomíná mi to, že i čas jde stále vpřed a nic ho nezastaví. Za chvíli se začne stmívat, ačkoliv jsou teprve tři hodiny odpoledne. Budu muset jít domů. Vůbec se mi od této nádhery nechce. Snadno hledám cestu domů. Ještě pořád jde vidět, ačkoli už padla jistá dávka tmy, naštěstí moje stopy jsou dosti znatelné, vítr se sněhem je ještě nezaváli.
Tak já se teda loučím s tebou, ty můj lesní poklade plný nevázané fantazie, to ty jsi moje krásná pohádka o zimním království. Až se vrátím příště, udělej ze mě ledovou královnu, prosím, a pak už se domů nikdy nebudu vracet…