Dávné doby

Časy kdy jsem byla malá holčička, světem nepolíbená, křivdami za ruku nevzatá je už poměrně dlouho. V očích jistých lidí možná jsem ještě malá holka, ale už mám větší přehled a věkem určitě jsem daleko starší. Někdy si jen tak sednu a vzpomínám jaké to dřív bylo. Sice naivní a plné „zrad“, ale krásné. Občas se i přistihnu, že bych chtěla vrátit čas zpět a prožít a vychutnat si to znovu. Ten však, ale vrátit nelze!

Měla jsem na očích růžové brýličky a úsměv od ucha k uchu. Žila jsem ve svém pohádkovém světě, nepřestávala snít, doufat a přát si! V té době mi jako zrada přišlo ledacos. Brala jsem ty malé zrady jako trest, jako největší zlo a říkala si proč se to děje mě! Postupem času zrady přecházely do dalších úrovní a já stále měla všechny za hroznou nespravedlnost světa.

Snila jsem o úžasné lásce, která mě jednou potká. Snila jsem o blahu, hojnosti, štěstí a lásce. Doufala jsem, že okolo mě bude dostatek. Přála jsem si mít vše jednoduché a prosté. Asi jsem si přála málo. Vydala jsem se na složitou cestu a nad jednoduchou ohrnovala nos.

Postupem času jsem sundávala růžové brýle. Skok z růžové na černou pro mě byl obrovský a nepochopitelný! Viděla jsem jen temno, mráz, vztek, nářky a zrady. Neviděla jsem nic optimistického a ani jsem nechtěla. Byla to doba temna, z které jsem již úspěšně venku a nechtěla bych se do ni vrátit.

Dnes již jsem spokojena jak vidím svět, společnost a hlavně sama sebe! Vidím napůl růžově a černě. Zlatý střed! Už si nejde užívat bezstarost jako dřív, ale co nadělám? Mohu si užívat jiné věci, do kterých jsem tak strašně pospíchala a až teď si uvědomila, že o to nejkrásnější jsem přišla! Přišla jsem o dětství. O nejkrásnější část života, kterou si mladí neuvědomují a pospíchají do dospělosti. Je část říct STOP, vykročit pravou nohou a jít POMALU!