Nenechám tě odejít

Šli z oběda po sluncem zalitým areálu jedný hnusný zapadlý základní školy,
ve společnosti dalších namachrovanejch týpků ze stejnýho ročníku. Ozval se něčí hlas, skupina se otočila, viděli dámu ve středních letech a jeden z nich, jehož se to zavolání zřejmě týkalo obrátil oči v sloup a podíval se na holku, jedinou holku v týhle partě. Kde se tu bere? Jo, to byl ten pohled.
Ona věděla co se skrývá za tím zavoláním, věděla všechno, podíval se na ní otočil se a šel za tím zavoláním.

Povzdechla si. Šli dál, ta parta se bavila a nic jim to neříkalo. Ona přemýšlela a z toho ji vytrhl divný zvuk…divný tlumený, jako..facka. Prudce se otočila. Facka? Jako zkrat někdy oprávněná, někdy možná příliš ukvapená. Těžko říct, co to bylo v tomhle případě.
Ona se zděsila, protože věděla co přijde.

On si řekl: Proč ne? Ona mě přece ztrapňovat nebude.
Poslal ji do hajzlu a šel…
Ona sklopila hlavu a nechtěla vědět co bude dál.
Pomalu se vracel a ruku držel přes zčervenalou tvář, šla k němu blíž a sundala mu ruku z tváře, když se jí dotkla, ucuknul. Bylo jí to líto chytila ho kolem ramen ač byla menší než on a snažila se ho povzbudit, usmál se.
Usmál se takovým úsměvem, který neměla ráda, byl zastřený a ona přesto věděla, že říká: Všechno bude fajn, jen co vyvedu příšernou blbost.
Parta se od nich odtrhla a mířila k lesíku za školou kde se po vyučování den co den konaly proslulé kuřpauzy. Nechtěla jít a řekla mu to, věnoval jí děkovný pohled a úsměv, zase ten zastřený úsměv, který jí tolik štval.
Objal ji. Byla asi o hlavu menší než on tak ji za pas zvedl až do úrovně svýho obličeje. Byli tam sami až na pár malejch dětí na dřevěnejch průlezkách…sundal jí dolů.
„Já padám…asi se zhulim do bezvědomí..“ řekl s mírnou ironií v hlase, chytila ho za ruce, kterýma jí držel za pas
„Dávej mi na sebe bacha, jasný?“ řekla a pustila ho, usmál se a rozběhl se za partou, která pomalu mířila ven ze školního areálu. Stála a dívala se za ním. Než zaběhl za roh zastavil se, otočil a poslal jí pusu. Usmála se a naznačila, že ji chytila.

Seděl doma a čekal, nesnášel čekání. Otevřely se dveře, vlastně se ani tak neotevřely jako se rozletěly. Stála tam jeho matka. Seděl na posteli a přemýšlel, nevnímal co říká ani jak hlasitě.
Bouchla s něčím o stůl a on tvrdě spadl zpátky do reality. Vstal a chtěl odejít. Vešla mu do cesty ani nevěděl co řekl, chtěl prostě pryč. Žduchla ho zpátky, nadávala a říkala věci, o kterých nevěděla jakej na něj budou mít dopad. Řekla spoustu věcí, o kterých by za normálních okolností matka nikdy ani nepřemýšlela.
Řekla tu větu. Nejhorší větu jakou může syn od matky slyšet.
„Pokud to chceš dál takhle táhnout, sbal se a vypadni!“
On na ni možná čekal, možná se jí bál. A jí snad ani nepřišlo jak mu ublížila.
Sbalil batoh, sebral pití a šel. Vzpomněl si na cigarety a namířil si to do hospody.
Přemýšlel. Holka, která pro něj teď znamenala téměř všechno tu nebyla.
Věděl, že ona jediná mu může z tohohle zatracenýho a momentálně úplně zhroucenýho světa vytáhnout zpátky. Chtěl jí vidět. Možná naposled. Vytáhl z kapsy mobil a napsal esemesku „Jdu z baráku“

Seděla na posteli u svý kámošky a hrála si s jejím malinkým zlatým retrívrem v jisté nevědomosti. Zazvonil jí mobil. Pes sebou škubl. Vytáhla mobil z mikiny a otevřela zprávu. Sesunula se z postele na zem.
Chystaly se spolu na aerobic (který ona upřímně nenáviděla, ale co by ste neudělali pro přátele)
„Do háje! Já… měla jsem ho zastavit.“
„Co je??“ zeptala se její kámoška.
„Je mi líto…nemůžu s tebou jít“
Napsala zprávu.
co se deje? Hlavne nic nedelej a rekni mi kde jsi. prijdu za tebou.

Seděl na lavičce před hospodou, když si přečetl zprávu, uvažoval a hlavou mu projel obraz.
Vzpomněl si na ráno asi 14 dní zpátky. Seděli na lavičce naproti sobě a on byl tenkrát hotovej a ani se mu nechtělo mluvit. Sedla si k němu blíž a opřela se o něj. Seděli tam asi hodinu, možná dýl a on věděl, že jedině ona ho nikdy nezklame a vždycky tu pro něj bude.
Vytáhl mobil, vzal skate a šel. Napsal esemesku „Jedu k mostu do lesa..asi jsem te …… miloval..“
Odeslal. Přál si aby tu byla, ale taky nechtěl aby ho viděla takhle.
Snažila se mu volat, ale nejmíň pětkrát jí to položil.
Ani se nerozloučila obula tenisky a běžela. K tomu kopci to mohlo bejt tak půl kiláku, běžela a doufala, že ho chytí. Seděl tam a hlavu měl sklopenou v dlaních. Chybělo pár metrů, doběhla k lavičce a on k ní zvedl oči.
Zadívala se mu do očí, ve kterých se objevily slzy. Jeho pohled říkal „neptej se“ neptala se, zahodila tašku do vysoké seschlé trávy. Sedla si k němu a objala ho.
„Dík.. dík že.. žes přišla.“
„Nemohla sem tě v tom nechat.“
Seděli tam čtvrt hodiny a pak jí to řekl. Všechno.
Podívala se na něj…ani si nebyla vědoma jaký pohled to je, byla v koncích a jediné co jí problesklo hlavou bylo.. „jak mu mám ksakru pomoct..“
„Nedívej se takhle..“
„Jak?“
Nevěděl co říct a ona přemýšlela, usilovně si promítala všechny možnosti jak by mu pomohla. Vzít ho domů by znamenalo potýkat se s matčiným výslechem a následným vyhazovem. Otec. Netušila v jakym je rozpoložení. Střídá nálady tak rychle jako aprílové počasí. Mohl by jí poslat do háje a možná by jí pomohl víc než by myslela.
Bylo to už půl hodiny. Chytil jí za ruku. Nedívala se na něj, ani se nechtěla ptát co bude dál. Nechtěla to vědět, nechtěla ani vědět jestli myslel tu esemesku vážně.
Uběhlo třičtvrtě hodiny.
„Já půjdu, řekl..“
„Kam chceš jít?“
„Já nevim. Musim. Nechci tě tu držet“
„Nikdo mě tu nedrží! Drží mě tu …“
„Co?“
„Nepustím tě. S tím nepočítej.“
„Já musím…“
„Zůstaň se mnou!!“ řekla a stěží zadržela slzy.
„Ale já..“ nedořekl.
„Ne! Ty…“ Nedořekla. Objal ji a ona ho chytila pevně, jako by ho už nechtěla nikdy v životě pustit. Možná myslela, že to pomůže.
„Já padám..“ ty slova ne ni dopadly tak tvrdě, jako by jí někdo dal pěstí…
„Běž domů…utíkej“ řekl.
„Nemůžu!! Snad nečekáš, že tě tu nechám!?!“
„Čekám..“
Přešla odpočívadlo a přešla přes můstek. Nevěděla co bude, věděla jen, že ho nesmí nechat jít. Objal jí. Stáli tam a ani jeden z nich nevěděl co bude dál.
„Tak běž, prosím tě, jsi úplně zmrzlá.“ Řekl. Asi to bylo taky oprávněný, byla připravená na aerobic, měla jen mikinu.
„No a? Na to kašli, ty to nechápeš? Nemůžu tě nechat jít!“ řekla zoufale
„Ale můžeš, běž vrať se domů a nebuď smutná.“
Po tváři jí stekla slza.
„To ne, prosím tě. To ne.“ Řekl zoufale. Zvedla k němu uplakané oči.
„Co?“
„Jen neplač, nepřežil bych to.“
Řekl, vzal skate a rozjel se pryč.
Nestihla nic říct. Zůstala stát u toho odpočívadla. Teď se teprve naplno rozbrečela. Myšlenky jí běžely hlavou tak rychle, až ji rozbolela hlava. On se naposled otočil a pak zmizel za zatáčkou v lese.
Bylo už půl sedmé. Po dvaceti minutách si uvědomila, že tam nemůže stát věčně. Otočila se a šla domů. Nenáviděla se za to, že ho nechala odejít a nenáviděla jeho za to, že odešel.
Napadlo jí, že jí pomůže kámoška, byla kousek od jejího baráku. Vzala mobil a vytočila její číslo. Zvonilo to, ale nezvedla to. Začala propadat zoufalství. Zavolala znova a nic.
„Do háje!!!!“
Přišla jí esemeska
„Prosím, že ses vrátil.“ Řekla než otevřela esemesku a zvedla hlavu k obloze
stálo v ní: „promiň, sbohem =(“

„Prosím tě, nic nedělej!!“ řekla a běžela domů, bylo jí jedno co bude, prostě musela domů. Nic jiného nezbývá.
Přišla další zpráva: „stojim na moste na chuchelnou, zivot nema cenu“
Napsala mu: „nedelej hlouposti, jdu domu, vratim se pro tebe a vezmu te k sobe“
Běžela domů jako o život. Přišla další zpráva: „co bych u tebe delal?budes mit a mas se mnou trapeni.nema to cenu“
Byla odhodlaná mu pomoct, věděla co dělat a to bylo hlavní.
„na to kaslu!vratim se pro tebe jenom zustan kde jsi a nic nedelej“.
Přiběhla domů. Musela asi vypadat dost hrozně protože matku ve dveřích dost vyděsila. Řekla jí, co se stalo a poprosila jí aby jí vzala autem do lesa. Stalo se něco co jí dost ranilo, nebo tak. Jediná osoba, o které si myslela, že jí může pomoct, jí řekla, že nepojede někam do lesa kvůli bláznovi co utek z domu. Odmítala to vzdát. Pak přišel otec, poslal jí do obýváku a co bylo mezi ním a matkou se nedověděla.

Vyslechnul si jí a uklidnil jí.
„Hodíme tomu nějakej řád.“ Řekl „Ty se upravíš a vezmeš si mikinu, pak mu napíšeš, protože benzín stojí prachy a já ho nemínim hledat někde v lese. Domluv se s ním kde bude. A já si ještě něco zařídím.“
Udělala přesně co řekl.
Napsala mu, ať se vrátí na to místo kde seděli.
Odepsal: „jsem tam kde jsme spolu byli, mel sem o tebe strach.“
Oblékla se, a sešla dolů. Nastoupili do auta a jeli dolů.
Dojeli k tomu odpočívadlu, seděl tam na zemi se sklopenou hlavou.
Jakmile auto trochu přibrzdilo otevřela dveře a vyskočila. Přeběhla lávku a šla k němu.
„Ty jsi vážně tady..“ řekl
usmála se „A cos myslel?.“ Chytila ho za ruku a vytáhla na nohy. „Tak pojď. Jdem odsaď.“
„Nevím, co bych bez tebe dělal.“ Řekl než nastoupili do auta.

Ona byla konečně klidná, ale ani tak ne úplně. Pořád si uvědomovala, že on ještě není doma. Ještě pořád si říkala, že úplně klidná bude až ho zítra jako každé ráno obejme v šatně na pozdrav.

Kéž by už tenkrát tušila, že se za pár dní všechno úplně změní…