Každý se bojí o sebe

Sama nikdy neviděla svět takový, jaký je. Viděla jen ty, kteří se s ní chtějí kamarádit. Viděla ty, kteří jí dělali první poslední, jen aby se na ně alespoň podívala. Viděla sebe a svět pod sebou. Ale svět nebyl pod ní, ani ona nad ním. Ona byla ve středu. Byla ale ve středu všech očí její generace. Byla to ta holka, která měla drahé šaty a ta, které se přisuzovalo přídavné jméno nejoblíbenější.
Neviděla svět očima člověka, ale viděla ho v barvách nadřazenosti. Neuměla žít, uměla jen podepisovat třídní fotografie a jiné její fotky, které ji spolužáci cpali k podepsání na památku.
Dlouho nepoznávala realitu. Protože její realita byla sláva. Po večerech neměla chmurnou náladu, protože její mobil byl natolik zahlcován všemi různými obdivnými zprávami, že neměla čas zamyslet se nad vlastním životem.
Většina lidí jí milovala. Našli se ale i ti, kteří ji nenáviděli, ti si to ale rychle rozmysleli, protože to by jim nejspíš nezůstali žádní kamarádi. Možná proto se s ní všichni tolik bavili.
Báli se o sebe. Kdyby se s ní nebavili, neměli by nikoho. Když se jednou rozmohla její sláva, už nebyl nikdo odvážný natolik, aby vytvořil jinou komunitu. Komunitu, kde nejsou nadřazení a komunitu, která je jiná než ta její.

A když ji jednou nepřicházelo dostatečné množství smsek, zamyslela se nad svým životem…
Myslela celý večer…

…a přišla na to…

…že by si měla koupit nové šaty.