Nádraží..

Sedím na nádraží – vlak mi jede skoro až za dlouhou hodinu a půl, a já se nudím.. Dokonce tak moc, že se začínám bavit pozorováním lidí ..
Tak třeba támhleten chlápek.. –Na sobě má oblek a dlouhý černý kabát. V jedné ruce drží kufřík, zatímco tou druhou si co chvíli prohrabuje pečlivě upravené, nagelované vlasy.. Připadá mi jako by měl před nějakou důležitou schůzkou s jedním z jeho mnoha klientů. Nejspíš nemá zrovna svůj nejlepší den – je nervózní a dění kolem jako by pro něj dočista přestalo existovat.. Existuje pro něj jen jeho svět plný tabulek, výpočtů, procent a klientů..
Pohledem sjíždím vlevo od něj.. Na dřevěné lavici tam sedí jakási asi patnáctiletá dívka a do uší jí na plný pecky řve mp3jka.. –Slyším tu hudbu až sem – nějakej hip hop.. Nic pro mě.. Vlasy má spletený snad do tisíce miniaturních copánků, které jí poskočí vždy, když se pohne do rytmu muziky..
-Zřejmě jí ani trochu nevadí, že vedle sedí nějaká stará žena a je na ní vidět, že hudba jí není zrovna po chuti.. –Jasně to vyplývá z jejích významných pohledů a z toho, jak svírá svou hůl.. –Až nezvykle křečovitě..
Vedle nich sedí jakýsi mladík s tuctem rudých růží, svázaných v nádherné kytici.. Pohrává si s ozdobným obalem pugétu a po očku vrhá pohledy na jakýsi zamilovaný pár, právě se věnující jen a jen sobě..
K čemupak se asi chystá? Třeba chce dnes požádat svou přítelkyni o ruku.. Nebo si ji chce naopak usmířit a vynahradit jí něco, co pokazil.. Co nevyšlo.. Nebo.. Je také možné obojí dohromady?.. Nevím. Možností je určitě mnoho, i když mě už žádná nenapadá..
Pohledem přejíždím na druhou stranu. První, koho vidím, je nějaký – asi dvacetiletý, hnědovlasý mladík.. Zrovna telefonuje a jeho oči se při hovoru na svět usmívají – zřejmě dobré zprávy.. Nebo zkrátka jen hovor s někým, na kom mu moc záleží.. Koho má rád – možná i miluje..
Kousek opodál stojí dvě maminky s dětmi – soudě podle jejich zaujetí bych tipla dvě dávné kamarádky z dětství.. Jejich obě tak přibližně pětileté děti si spolu na cosi hrají.. –Dokonale upravené, učesané i oblečené.. No jo, rodiče se opět chlubí svými ratolestmi.. Nechápu je..
Radši se rychle zadívám jinam – tentokrát do toho nejvzdálenějšího kouta celé haly.. Tam taky stojí jakási osamocená osoba – v náručí drží malé dítě.. Ale není jako ty dvě tady.. Tahle žena vypadá – dokonce i z téhle vzdálenosti – zbědovaně a nešťastně .. Je taky nezvykle vyhublá.. Obvyklý hluk a shon na nádraží teď ještě začne přerušovat křik dítěte.. Jejího.. Zřejmě pláče hlady a ona mu nemá co dát.. Teď si s ním sedla na tu nejzazší lavici a snaží se ho uklidnit.. Vím, že snaží, ale nevím jak – na to nemám dobrý rozhled..
Všimnu si právě toho zamilovaného páru – jejich pohoršených pohledů, že je to dítě vyrušilo z jejich činnosti.. Jako by za to malé mohlo..
Křik dítěte se rozléhá hlasitou ozvěnou a všichni jen dál sedí a vrhají na jeho matku pohledy typu : -Tak s tím něco dělej! Proč se vlastně staráš o dítě, když nemáš jak? Proč ti ho vlastně dávno nesebrali?!-
Už to nevydržím – mrknu na hodinky – ještě zbývá fůra času.. Pomalým krokem se k ní začnu přibližovat.. Pomalu proto, že nevím, co můžu čekat.. Nevím, jak asi zareaguje.. Doma mi vždycky říkali, abych se takovým lidem vyhýbala.. Kdyby mě tak teď mamka viděla..
„Ehm.. Dobrý den.. můžu si přisednout?..“, zeptám se – stále, pro jistotu, z bezpečné vzdálenosti.. Opravdu nejsem zastáncem bezdomovců, - takhle jsem se zachovala poprvé.. Oba vypadají zuboženě a navíc – dítě. Když ne pro matku, tak aspoň pomoc pro něj..
Chvíli na mě spočine její smutný, nevěřícný pohled a přivine si dítě blíž k tělu – jako by se bála, že jí ho vytrhnu z náruče a rozeběhnu se s ním pryč..
„Prosím.. nebojte se..“, mluvím tiše a přiblížím se o dva tři kroky..
„Místa tu máš dost – nech nás bejt, holčičko..“, -holčičko-, pomyslím si.. Nesnáším když mi tak někdo říká.. Už jsem přece plnoletá..!..
„Ale já vám chci jen pomoct..“
„Nám nikdo nemůže pomoct..“, zachraplá a pohladí děťátko po hlavičce..
„Ale může..nechte mě se o to aspoň pokusit..“, přisedám k ní..
„Jak chceš..“, prohodí, dívajíc se stále na dítě..
„Já jsem Petra.“, představím se..
„A vy?..“, chvíli se na mě jen podívá, jako kdybych byla totální cvok, ale pak..
„Iveta..“..
„Máš krásnou holčičku.. Můžu se zeptat, jak se jmenuje?..“
„Deniska..“, promluví a hlas se jí náhle zjemní a zněžní.. Moc se jí nechce mluvit, ale pro mě je výhra i to, že mě vůbec přijala.. Že řekla aspoň něco..
„Deniska.. hezký jméno..“
„Jo.. to je..“…. Hovor pomalu vázne..
„A.. Vy jste odsud?..“
„Byly jsme.. Teď jsme odkud se dá.. Od tý doby, co nás můj bejvalej přítel vyhodil..“
„No jo.. Clapi..“
„Ale prosímtě.. ty o nich ještě nemůžeš nic vědět.. Na to jsi ještě moc mladá a nezkušená..“
………………
Mluvíme a mluvíme.. Dozvídám se plno věcí.. Měla krásný život.. Vysněného přítele.. Všechno dokonalý.. Aspoň do té doby, než mu oznámila, že čeká Denisku.. Řekl jí, že si měla dávat pozor.. Že se nechce vázat, nechce děcko.. Musí pryč.. Tak buď dítě, nebo on.. Je zřejmé, jak to dopadlo..
Pohled mi znovu sklouzl na hodinky – k sakru! Za chvíli mi to jede.. Musím jít..
„Hele.. Ivet.. Promiň, ale jede mi vlak.. Buď tu, já si tě najdu.. Něco vymyslíme, ano? Budeš – budete se mít zase dobře.. Všechno dobře dopadne.. Věř mi.. Já přijdu..“
„Tak dobře.. Budu tu..“, říká, ale už jinak než předtím.. Teď to zní vděčně, snad nedočkavě.. Upřímně..
Dávám jí nějaké peníze – pro malou.. Napřed to nechtěla přijmout, ale nakonec si to vzala – skoro jsem jí to vnutila.. Nechci, aby se nějak urazila.. Pověděla jsem jí, že to může brát jako půjčku od kamarádky..
Otáčím se a odcházím.. Dívá se za mnou, cítím její pohled v zádech..
Tak.. Dneska jsem udělala dobrý skutek.. Je to úžasný pocit.. Už teď mi v hlavě brouzdají počáteční nápady, jak bych Ivetě mohla pomoci..
Nastupuju do vlaku – má mě odvézt za mým přítelem.. Vím, že mu můžu věřit.. Miluju ho.. –Už jedu, miláčku.-, pomyslím si, když se vlak konečně rozjíždí..