Konečná

Jeho tvář jsem bezpečně poznal. Ostatně to nebylo tak dlouho, co jsme se viděli naposledy. Pár let střední školy a odchod na vojnu. Nikdy jsme nebyli velcí přátele, jen jsme se prostě znali, jak se znají studenti z vedlejších tříd mezi sebou a tato úroveň vztahů podpořená občasnými společnými fotbálky na hřišti za městem, z nás dělala spíše lepší známé než kamarády. Ale o to teď nešlo. Jeho jméno, vyslovené kapitánem policie v televizním pořadu, smylo poslední pochyby o dvojnících či jiných neuvěřitelných podobách, které se mi honily hlavou. Teď už nebylo pochyb. Byl to opravdu on. Říkejme mu třeba Aleš.
Je pravda, že Aleš nikdy neoplýval smyslem pro podřizování se autoritám, ani nepatřil mezi ty „hodné“, s kterými nejsou za celý rok problémy. Ani se nemohl příliš chlubit výsledky svého školního snažení. Ale přesto, nebo snad právě proto, toužil přes všechny své neúspěchy být v něčem lepší, než ostatní a tak zvolil cestu tehdy docela originální. Začal cvičit. Pravidelně a tvrdě. Závaží a činky domácí výroby zdvihal a vzpíral s železnou vůlí dosáhnout výsledků, kterých by si každý mohl všimnout. Je potřeba říct, že se mu to podařilo velmi brzy a opravdu nešlo si nevšimnout. Znalci mezi námi tvrdili, že určitě „žere prášky“ jinak, že to není možný, ale sami podobné snahy o pravidelné cvičení ukončili v okamžiku, kdy je začali po pátém kliku bolet ruce. Zkrátka najednou byl mezi námi někdo trochu jinak stavěnej, než jsme byli zvyklí ho vídat a všichni jsme mu tak trochu záviděli. Naše setkávání na hřišti doznalo změn hlavně díky jemu. Neměli jsme totiž už žádné problémy s hromotluky, kteří si rádi dělali různé územní nároky na hřiště , nebo dávali najevo svoji fyzickou převahu různými způsoby. Tak s tím byl tady konec zcela jednoznačný a nezpochybnitelný. Několik rychlých dobře mířených ran přesvědčilo poslední z pochybovačů o tom, že časy na hřišti se změnily a nám se tohle divadlo moc líbilo. Aleš svoji převahu nezneužíval, což na něm bylo sympatické a spory se nejdříve snažil urovnat diplomaticky. To se ale často nepovedlo. Snad za to trochu mohl i jeho obličej, který jako by se neustále trochu usmíval díky malé jizvě v koutku úst, což někdy ve vážných chvílích, třeba před tabulí, mohlo působit poněkud komicky až provokativně, snad byla na vině jeho neústupnost, nevím. Lehký úsměv, podpořený věčně dobrou náladou, mu zůstal ve tváři i když jsme několikrát okrajově narazili na téma křesťanství. Neměl nic proti, ale ani nic pro. Něco jako „žij a nechej žít“ a tím to končilo. Neměl čas ani potřebu, jako většina lidí, kteří poslouchají jen to, co poslouchat chtějí a podobně je to i s jejich vírou.
Pak nás rozdělil život a čas a já ho pár let neviděl. Až ten večer při povinném sledování armádou vybraných pořadů jsem poznal jeho fotku. Ten úsměv mu zůstal pořád stejný. Černobílá fotka z vojenské knížky s patřičným sestřihem vlasů a uniforma snad mohli trochu klamat, ale jméno pod fotkou mrak pochybností navždy rozptýlilo. Zpráva zněla až příliš studeně a bez lítosti. Vojenský zběh zastřelen při pokusu o útěk z republiky. Nebezpečný, rozvraceč republiky, reakcionář a co já už vím kolik jmen mu dali na omluvu štvanice, kterou uspořádali. Jen ten jeho úsměv mi do toho nějak neseděl.
Nikdy jsem se ani přesně nedozvěděl, jak to bylo doopravdy. Jen pár informací po létech z policejního hlášení, které se mi shodou náhod dostalo do rukou. Nic to nezměnilo, jen na to nemůžu zapomenout. Rojnice policistů, milicionářů a kdoví jakých obránců vlasti pomalu stahuje kruh kolem políčka u lesa, někde dole u hranic. Horký vzduch rozříznul štěkot psů a pohraniční řeka spěchá přes kameny a je plná života. Je léto a tam někde uprostřed toho kruhu namířených hlavní se někdo navzdory vážnosti situace trochu usmívá.