Zážitky z doručování

Škoda, že už si všechny úsměvné historky, co jsem za ta léta strávená na poště zažil nepamatuji. Na některé se však nedá prostě zapomenout. To jsem měl jednou zásilku do jisté firmy, přičemž ona obsahovala železa, která byla zmagnetizována. A já jsem náhle ke svému překvapení jí nemohl odtrhnout od podlahy dodávky. A tak následně moje snaha o odtržení balíku připomínala tahání řepy. Zapřen nohami o podlahu úložního prostoru jsem pevně svíral provazy na zásilce, přičemž několik kolemjdoucích na mne užasle hledělo a nevěřilo vlastním očím. Po nějaké době se mi zmagnetizovaný balík podařilo odtrhnout, načež jsem se i s ním rozplácl na zemi vedle dodávky. Je vám určitě jasné, že z mých úst se sypal příval nadávek na zásilku i na odesilatele. Pak jsem si to tedy namířil do podatelny, ve které jsem onen balík položil na velký stůl. To co se vzápětí stalo jsem ještě nikdy neviděl. Všechny věci, co se nacházely nablízku a měly něco kovového, se v několika vteřinách přemístily na zásilku. S užaslou sekretářkou jsme pak ony věci pracně odtrhávaly. Můj nápad dát balík na podlahu nebyl zrovna moc vhodný, jelikož nohy stolu byly kovové. A tak nastalo další pracné odtrhávání za pomoci lidí ve firmě, přičemž i z jejich úst zněly všelijaké nadávky na toho, kdo jim tu zásilku poslal.
I takové házení klíčů z oken může být nebezpečné. Tuhle mi jedna adresátka házela klíče, abych si mohl odemknout vchodové dveře od domu. Hodila je tak prudce, že jsem jen postřehl, jak se klíče mihly vzduchem a dopadly na střechu zaparkovaného vozidla. Po ní sjely, přičemž se na autě objevila dlouhá rýha. Jeho majitel určitě moc radost neměl.
Jindy mě zase hozené klíče zasáhly do hlavy, a to takovým způsobem, že se mi zatmělo před očima. Poté jsem zavrávoral a narazil jsem do předku stojícího vozidla, přes něhož následoval pád na ulici. Na ní jsem pak zkoprněle seděl a kolem hlavy se mi netočily hvězdičky, ale klíče.
Také si vzpomínám, že jeden adresát se neobtěžoval mi házet klíče ani seběhnout dolu, aby odemkl venkovní dveře. K mému úžasu se spustila z posledního patra na provazu přivázaná větší plošina. Na ní jsem mu balíček, který měl zadarmo dal a on si jej vytáhl zpátky. Vskutku originální způsob, jak se také dá doručovat o))
Jednou jsem nesl těžký balík po točitých schodech někomu do pater. Nadávání, že zásilka je tak příšerně těžká a že dům nemá výtah, bylo zcela zbytečné. Ale já si jen tak ze zvyku zanadával. Přitom jsem se opřel o zábradlí a balík jsem položil na jeho horní část. A co se nestalo. Zásilka mi vyklouzla z rukou a já jsem jen zkoprněle hleděl na to, jak padá prostorem mezi schodištěm. Vzápětí se ozvala tlumená rána, jak dopadla na podlahu v přízemí. Bylo mi jasné, že zpátky nahoru sama nevyletí, a tak jsem sprintoval po schodech dolů. Mezitím odněkud z pater na mne volala adresátka, v kterém patře bydlí. A já jsem vykřikl, že budu u ní za chvíli. Jen se mi nechtělo dodávat, že musím ještě pro balík, který se proletěl a zažil tvrdé přistání. Pokud by obsahoval něco křehkého, tak by se jeho obsah určitě změnil na střepinový. K mému štěstí bylo v zásilce oblečení, jak mi sdělila adresátka, když jsem se ptal, co tak těžká zásilka obsahuje. Zhluboka jsem si oddechl a pádil jsem pryč. O zážitcích při doručování by se dalo napsat ještě ledacos, ale o tom zase někdy jindy.