Mlsný kocour

Vánoční firemní večírek. Její první. Netušila, jak to na nich chodí. Oblékla si modrý kalhotový kostým a lesklé tričko. Slušelo jí to. Těšila se na zábavu s kolegyněmi. Nikoho jiného z celé firmy neznala, ač pro ni není těžké zapamatovat si sto jmen a sto tváří. Jenže je prostě nevídala. Řidiči kamionů totiž pořád cestují. Osm žen – svobodných, vdaných, rozvedených, sedělo v rohu kolem pořádného stolu, který se k těmto křehkým bytostem zrovna nehodil, jenže patřil do vybavení restaurace v selském stylu. Popíjely víno nebo fernet s tonikem a živě štěbetaly a smály se. Nejmladší se rozhlížela svýma modrozelenýma očima po plné restauraci a pozorovala neznámé kolegy. Všimla si, že její pohled se několikrát spojil s majitelem a zároveň jejím šéfem v jedné osobě. Jakoby ho vábila. Neuvědomovala si, že používá prastaré techniky flirtu – podívat se a odvrátit zrak, znovu se podívat a znovu odvrátit zrak, podívat se potřetí, přidat úsměv a potřetí odvrátit zrak. Kdysi to zkoušela cíleně a nefungovalo to. Nyní se prostě rozhlížela a usmívala. Ale starý kocour si chtěl s mladou myškou pohrát. Zamířil k jejímu stolu a posadil se vedle ní. Nic mu nevadilo, že se o pár metrů dál baví se synáčkem manželka. Už je spojoval jen obrovský majetek, žádné city. Kdo by si nevšimnul pana šéfa u stolu, taková pocta! Objednal všem pití na svůj účet a chvilku strávil ve společnosti svých účetních. Vzdálil se, ale na nejmladší nezapomněl mrknout. Nevěnovala tomu pozornost. Večer příjemně plynul dál. Na parketu se rozezněla hudba a několik párů tančilo ploužák.
Dámy účetní přišly bez manželů a přátel a tak je občas vyzval k tanci někdo ze známých kolegů. Nejmladší nikdo neznal a tak zůstala sedět a podpatkem podupávala do rytmu melodie. „Pojď si zatancovat,“ ozvalo se vedle ní. Hlas patřil hostiteli. Šéfovi se neodmítá a tak se spolu ocitli přímo uprostřed tančícího hloučku. Pořádně si ji přitiskl na hrudník a ona následovala jeho taneční kroky. Po čtvrté písničce jí poděkoval a pustil ze svého sevření. Vrátila se ke stolu. Ztěžka dosedla na židli a ještě šokovaná se tiše zeptala: „Co to mělo být?“ Kolegyně se jen usmály - věděly své. Po večeři opět přišel. Choval se nenápadně, navštěvoval tak celý večer všechny své zaměstnance, proč by měl někoho vynechat. Tentokrát vedle ní jen postál a zeptal se jí, jestli přijede na Silvestra na jeho chatu na Vysočině. Věděla, že tam slaví konec roku s celou rodinou. Co by tam asi dělala? Vždyť tam bude i jeho žena! A proč zve jen ji? Vymluvila se, že se tam nemá jak dopravit. Povzdychl si a opět útočil: „Přijeď!“ „Opravdu se tam nedostanu,“ šeptala lítostivě. Viděla na něm zklamání. Zklamání, že mladou samičku nechytil do svých sítí! Vedle sedící kolegyně se k ní naklonila a tiše povídá: „Uvidíš, že v červnu tě pozve na výlet na finanční úřad. Loni takhle lámal mě!“ Jen pozvedla obočí na znamení údivu. Myslí to vážně, co chce, starý medvěd? Mrkla na kolegyni, mrkla na jeho ženu a vtom jí to došlo! Hledá vnadné ženy, ne takové hubeňourky jakou má doma. Zbytek večera si ji jen prohlížel, už se neptal, věděl, že nepřijede. V příštích měsících s ní občas laškoval v kanceláři. A ona ho provokovala. Nosila výstřihy a jakmile byl nablízku, dělala všechno pro to, aby na sebe upozornila. Věděla, že starý lišák má chuť na mladého zajíčka.
Přišel červen a ona jednou musela z práce trošku dřív. Na chodbě se s ním setkala a on se vydal za ní, ptal se, kam má namířeno. Odpověděla. Vyptával se, dokud nepřešli celý prostor k brance. Věděla, že jí chce něco oznámit. „Zítra pojedeme na finančák do Bystřice. Sejdeme se ve vedlejší ulici před obchodem ráno v devět. Nikomu to neříkej.“ Přikývla a rozešli se. Nevěděla, co má dělat. Jet? Nebo ne? Jít raději do práce a dělat, že se nic nestalo? Jenže ho znala, slyšela, jaká ho provází pověst a tušila, že by s ní v rukavičkách nejednal. Ráno na něj čekala na smluveném místě. Přijel jedním ze svých drahých aut. Mlčky nasedla. Celou cestu se snažil o rozhovor, nechtěla to zkazit, nevěděla, co ji čeká. V Bystřici opravdu navštívil tamní úřad a ona si koupila zmrzlinu a procházela se na náměstí. Za pár minut už mířili na jeho chatu. Ještě v autě ji sjížděl pohledem od hlavy k patě. Chtěl jen jedno – ji. Pověděl jí svůj požadavek. Odmítla. Má přítele a nemůže mu být nevěrná. Samozřejmě mu lhala. Neměla nikoho. Jenže nechtěla být milenkou starého vypelichaného mlsného kocoura. Smutně povzdychl. Jakoby přítel o tom musel vědět. Nechápala jeho pohnutky. Za jeho peníze si může koupit jakoukoliv holku, proč chce zrovna ji? Vždyť ani tohle by nebylo zadarmo. Koupil by jí byt, aby za ní měl kam chodit a ten by jí zůstal. Hnusilo se jí takové pomyšlení! Ji si prostě nekoupí. Nedala na sobě nic znát. Jen mu poděkovala za nabídku. Ještě jednou jí naznačil, že kdyby si to rozmyslela, může mnohé získat. Byla mladá, čekala na lásku, ne na nabídku Mlsného kocoura…