Nikdy mě nedostanou!

Stál jsem na kraji propasti a čuměl dolů. Pode mnou bylo 180 metrů ničeho. Bílá mlha naplnila celou jámu. Na mou duši, bylo hovno vidět. Někde jsem četl, že když člověk stojí před bránou smrti, tak rekapituluje, bilancuje. Já ne. V tu chvíli jsem nemyslel vůbec na nic. Můj život mi byl už u prdele, nechtěl jsem se už vracet.
Doslova jsem se už těšil, jak se odrazim a poletim sto osmdesát metrů volnym pádem. Krásnej pocit! Na tváři mi hrál lehký úsměv, kterej vystřídal výraz nenávisti. Hlavou mi totiž proběhly ty slova. „Seš budižkničemu, Ivoši, neschopná, nepovedená náhražka chlapa, která si nezaslouží to, co sem jí dávala!“ Povim vám, že když vám tohle řekne člověk, kterýho milujete, tak to bolí. A to i mě, člověka s hroší kůží, člověka s mírou citlivosti tak nízkou, že byste se divili.
„Teď ti ukážu, ty kurvo zasraná! Teď ti to vytmavim! Tohle si budeš do smrti vyčítat!“ zařval sem do tý mlhy, do tý nicoty, vstříc smrti. Roztáhl jsem ruce a zhluboka nasával svěží chladný vzduch.
„Stejně neskočíš, ty srabe,“ ozvalo se najednou zamnou, klidným hlasem. Otevřel jsem oči. V tu chvíli sem už věděl, že neskočim. (Když si vždycky vzpomenu na tuhle část mýho zkurvenýho života, na tenhle okamžik, tak nikdy nedokážu říct, jestli sem opravdu skočit chtěl. Tehdy sem myslel, že jo, ale teď už si tim nejsem tak jistej.)
„Slyšíš mě? Neskočíš, ty píčo,“ zopakoval hlas zamnou. Byl to plešoun. Dvacetiletej čuráček s vejškou, kterej nenastoupil na vedoucí pozici na nějakým úřadě jenom proto, že by to udělal každej. Kvůli tomu sem ho, na jednu stranu obdivoval a na druhou nechápal. I když, jak se to vezme. Vybírat mezi nicneděláním, věčným chlastáním, šoustáním a bezstarostným životem a naproti tomu žít spořádaným životem, denně vstávat do fachy, píchat pořád jen jednu ženskou, krmit děti, psa a já nevim co ještě, tak potom je výběr jasnej. Neni vo čem…
„Máš pravdu, kundo, neskočim,“ řekl sem já.
„Hm, seš prostě sračka jako já… jako všichni…“
„Jo, asi jo. Všichni sou sračky, život je kurva a svět nám jen sere na hlavu. Komunismus, popík, syfilis… takhle bych moh, kurva, jmenovat až do aleluja. Co nám ten svět dává, kromě takovejhle hoven?“
„Pivo, Ivoši, jedině pivo.“
Otočil jsem se, popošel k němu a řekl:
„Máš recht. To je jediná věc, která tě nikdy nezklame. Vždycky víš, co od ní můžeš čekat.“ Usmál sem se.
„Poď, vole, zajdeme na pár k „Ministrovi.“

………………..

Hospoda U ministra byla dobrá putyka. Pivo celkem levný a hlavně poctivý a starej Vonášek byl správnej pingl. Dosedli jsme na prdele a starej před nás postavil dva ušatý kamarády se slovy:
„Tak tady to je, cucáci. Kde máte zbytek?“
„Asi makaj,“ zkusil jsem to.
„No, to určitě,“ odvětil starej Vonášek, „Ty tak makaj jedině sem, aby tu byli co nejdřív, až se jim práší za kočárem.“
„Nevim za čim se práší jim,“ vstoupil do toho Plešoun, „ale mě se práší vod huby,“
a už se chytal ušáčka. Já nezůstal pozadu. Ťuk, břink, ssss, „další“ a už stáli před náma další poctivci.
„Kunda drát, dneska má ale říz,“ pravil Plešoun.
„Je to tak, čéče,“ já na to.
„Ty krávo, vidíš tu rošťu u vedlejšího stolu?“
Otočil sem nenápadně hlavu a vomrknul jí.
„To je Dana Malá, vole!“
„Kdo? Ty jí znáš?“
„Aby ne…“
„Co tim chceš číct?“
„Že sem měl tu čest…“
„Cože? Hovno! Chceš mi říct, žes píchal takovouhle kočku?“ zařval, nevěřícně, Plešoun na půl hospody. V tu ránu na nás obrátila půlka lokálu hlavu a čumělo na nás spousta párů očí, včetně těch Daninejch. Naštěstí jí asi nedošlo, že se bavíme o ní, takže se furt tvářila jak nadrbaná fena. Zapálil sem si cígo.
„Vole, debile, nechtěl bys řvát ještě vo něco víc? Já, že tě támhle hluchej Bivoj neslyšel.“
„Co to meleš, blbče? Tak jebals jí bo ne?“ zeptal se znova o půl decibelu tišeji.
„No jo, dyť to řikám.“
„A co, jaká je?“ vyhrknul nedočkavě.
„Čéče, dobrá. Sportovní termix-, termínovo-, termol-, kurva fix, sportovní
ter-mi-no-lo-gií řečeno, by mohla šukat první ligu. Ale je trochu knop, nevim estli bys do ní tu svojí kládu dostal.“
„Drž kušnu! Když ses vešel ty, probiju se tam taky. Počkej, du pokropit záhon a pak sleduj profika.“
„Hmm…,“ jen sem přitakal, sledoval Plešouna odcházejícího na hajzl a v duchu si říkal: „No, to sem teda fakt zvědavej. Já jí zpracovával celej večer, a to sem musel hrát hodnýho kluka.“
Objednal jsem další pivka a rozhlížel se po lokále. Na to, že bylo půl pátý tu bylo dost prázdno. Vrtalo mi to hlavou. Zase jsem myslel na Marii, na tu krávu pitomou. Marie, takový jméno. Kdo jí mohl dát takový zkurvený jméno? Asi její rodiče, napadlo mě. Pitomci! Abych jí ale furt jen nesypal popel na hlavu, tak musím říct, že to byla dobrá holka. Když nad tim tak přemejšlim, tak vlastně nejlepší, s kterou sem kdy byl. Rozuměli jsme si po všech stránkách a všechno bylo v cajku až do tý doby, co potkala nějakýho študentíka filosofie. Ňákej Jan Novák. Taky jméno za všechny prachy. Kdyby se aspoň jmenoval Kryšpín Poserprdel. Ale co. Tak tenhle zmrd jí nabulíkoval, že má na víc, než se zahazovat s náma. Začala se s ním scházet (jako, že je to dobrej kámoš… měl sem jí to hned zatrhnout!), von jí furt lil do hlavy ty sračky a náš vztah šel pomalu do hajzlu. A pak mi jednou v hospodě řekla tu milou větu. Kráva! Že se ale nechá zmagořit takovým píčusem, to by mě nenapadlo. Kdyby se mi tak dostal pod ruku, já bych mu upravil ksicht, zkurvysynovi! Ale co, jeden vztah skončil, další může zas začít a když ne, tak se taky nic nestane. Pořádně sem si přihnul piva a dal si další cigárko. Plešoun se vracel zpátky a já zpozorněl. Nenápadně pootočím hlavu k vedlejšímu stolu, abych dobře viděl a slyšel.
„Čau,“ začal Plešoun neutrálně.
„Ahoj,“ odvětila Dana.
„Víš, že seš fakt kus?“ (A sakra, už to pomalu jde do háje.)
„Děkuju.“
„Fakt se mi líbíš, kotě.“ (Opatrně, kámo, opatrně. Kopeš si hrob.)
„Můžu si přisednout k tvý rozkošný prdelce?“ (To je vůl.)
„Můžeš,“ odpověděla ona a kousek se poposunula. Chvíli bylo ticho. Plešounovi došel střelný prach a Dana se asi moc vykecávat nechtěla.
„Hele,“ začal Plešoun, „tak mě napadlo, nechtěla bys mi zafoukat na flétničku?“ (Ježíš, to je hovado! Viděl někdo někdy takovýho debila?!)
Dana se na něj nevěřícně podívala, na tváři se jí objevil výraz rozhořčení, mohutně se napřáhla pravou rukou a vlepila mu facana, že ho židle neunesla a schytal druhou o zem. Ty krávo, to byla podívaná! Já se neúspěšně snažil skrýt smích a „obyvatelé“ hospody si užívali divadlo na plný koule. Plešoun se ztěží sebral ze země, držíce se za tvář.
„Co, co si to dovoluješ?“ vykoktal brunátně a pak zpozoroval, že ho sleduje početný publikum. Stáhnul se, čapnul svoje pivo a na půl huby mi řekl:
„Poď, vole, sednem si támhle.“
Vstal sem a šel za nim. Procedili jsme se tou hustou atmosférou až na konec místnosti (co nejdál od Dany), dřepli si k volnýmu stolu a čuměli na sebe. Okolo nás zase zavládlo všeobecný uspokojení, vůně piva a ten krásný hospodský šum.
„Kurva, to bylo, co? začal Plešoun.
„To jo, ty vole,“ řekl sem já.
„To sem teda nečekal…“
„Hm, ser na to a napij se.“ Zvedl sem boubelatýho a otočil ho do sebe. Plešoun taky. Bylo nám hned líp.

………………..

Seděli jsme a poklidu lemtali pívo. Převládala skleslá nálada. Oba jsme dostali nakopáno do zadku. Moc jsme nemluvili, jen sem tam někdo prohodil ňákou bezvýznamnou větu. Ponurou náladu roztříštil vždy jen starej Vonášek, když přivalil s dalšíma korbelama.
„Hele, vole, cos to tam dělal nad tou propastí? zeptal se Plešoun do ticha, který se vznášelo nad našim stolem.
„Chtěl sem skočit dolu, vole.“
„Hm, aha.“
Ticho. Pivo mi stoupalo do hlavy.
„Stejně bys neskočil.“
„Asi ne…“
„To víš, že ne. Co bys z toho měl?“
„Nic. Nech to bejt.“
Zase ticho. Další pivo. Nový retko.
„Holka, co?“
„Jo, holka.“
„Jsou to krávy.“
„Jak který.“
„Všechny!“
„Všechny ne, vole.“
„Ale jo!“
„Hovno!“
„Prdel!“
„Píčo, krávo, sou i dobrý baby.“
„Jo? A který? By mě fakt zajímalo.“
„Ta pravá, vyvolená, jediná, navždy milovaná…“
Plešoun na mě divně čuměl.
„Co to tu kvákáš za sračky, kundo?“
„Řikám, že ne všechny ženský stojej za hovno.“
„No, to sem eště pochopil, ale to potom se mi nějak vzpříčilo v mozku. Jak si vůbec něco takovýho dostal přes pysky, ty píčo? Tos někde čet, ne?“ zeptal se přiblble.
„Ale hovno, debile! I ty jednou najdeš tu pravou.“
Ticho. Pijeme. Kouříme. Pijeme a kouříme.
„Mě je u prdele jestli bude pravá nebo levá,“ začal Plešoun a típnul oharek, „hlavně když to bude dobrá pichna.“
„Tys byl vždycky blbec, Plešoune, co? Byls, seš a navždy zůstaneš. Ale stejně seš dobrej chlap!“
„Dyť ty taky, píčo.“
Zvedli jsme půllitry a obrátili je do sebe.
Zase jsme v tichosti pili. Lili do sebe jedno za druhým a prokládali je cigárama.

………………..

„Hej piči, co vy tady?“ řval Mýval, už od dveří. Za nim se sral Blažej, Dutej, Blejk, Drijáda, Máša a poslední se kulil Tlustej Bob.
„Ty krávo, kde ste byli?“ vzpamatoval se první Plešoun.
„Hej pičó, přece U ohnivýho biče. Dyť tam vod tří do šesti točili dneska za polovic!“
„Kecáš, vole,“ vypadlo ze mě nevěřícně.
„Hej pičó, fakt nekecám. Že ne, Blejku?“ řekl přes rameno za sebe.
„No jistě, vole. Sme nasáklý jak letenskej trávník po celonočnim chcaní.“
„Hele, a to nám to nemoh někdo třeba říct? My tady chlastáme za plný a voni si nalejvaj sosáky za polovinu. Kundy!“ řekl sem trochu vostře.
„Hej pičó,“ ozval se zase Mýval, „tak to pr, vole! Já tu byl kolem tej třetí a nikdo tu nebyl. Co já vim, kde ste byli. Šli sme teda bez vás.“
„No, jo,“ rezignoval sem. Tak si dřepněte, ne? Nebo tady budete stát jak ploty v kůlu?“
Nachcaný pitomečci si posedali kolem stolu a Tlustej Bob objednal první rundu. Měl sem prázdnej půllitr a zdálo se mi, že se s tím starej ňák sere. Kouřil jsem spartičku ve tvrdym a civěl do těch prázdnejch ksichtů naproti mně.
Mýval: synek vod krav, věčně špinavej, blbej, ale poctivej menší kluk s černýma neučesanýma vlasama a dětským výrazem v obličeji.
Blažej: hromotluk s ostrými rysy, vyděděnec, zapřísáhlej fašista s potetovanou prdelí. Divnej cápek.
Dutej: nejmladší z nás. Teprve šestnáctiletej kluk s nevýraznou tváří, dobrej chmaták, kapsář k pohledání rostoucí pro kriminál.
Blejk: drsnej chlap, třicátník, heavy metalovej magor, pokaždý v triku od Sabbathů (pokaždý jiný), musí jich mít aspoň dvacet.
Máša: hrozná dilinka. Dvacetiletá, dobře stavěná kravka, co dá za prachy každýmu, opakuju každýmu.
Drijáda: pěkná lasička, osmnáct let, vášnivá kreslířka, studentka ňáký výtvarný školy nebo co, a i když k nám patří dá se o ní jako o jediný říct, že má všech pět pohromadě.
Tlustej Bob: synátor policejního rady, dobrej kluk, nezadržitelnej pijan
a fanoušek fotbalový Sparty každým coulem.
„Hej piči, co že ste vlastně seděli tady a ne jako vždycky?“ zeptal se najednou Mýval.
„To neřeš,“ odseknul rychle Plešoun. Mýval a vůbec všichni se podívali na mě a já na Plešouna. Ten jen zakroutil hubou a čekal.
„Hm… bylo tam plno,“ zkusil sem to odbýt. Mýval se jen pousmál, tušíce, že tu něco nehraje.
„Co nás tu lakuješ, vole?“
„Fakt. Nekecám!“
„Kecáš!“
„Nech to bejt, píčo. Prostě sme tam měli ňákej konflikt, tak sme radši vyklidili pozice a stáhli se sem,“ vyložil, Plešoun karty na stůl.
„Jakej konflikt jako?“ chtěl vědět Blejk.
„Fakt to neřešte. Poďtě se radši napít. Hej, pingle stará, přival nám sem další rundu,“ dostal nás z toho Plešoun kulantně. Nikdo už do toho neryl a spokojeně se chlastalo. Ňákej sráč pustil brutusáckou „Zase pivo“ a já si toho osmýho vojáka ve zlatym kabátku vychutnával stejně jako těch sedm před ním. Zavřel jsem oči a nechal se unášet libou hudbou a slastným mokem.

………………..

Po chvíli jsem oči zase otevřel. Všechno bylo při starym. Pivo, cíga, prázdný ksichty, všechno tu bylo. Všechno bylo na svým místě. Došli mi cigára. Kurva! Máša mi dala jednu svojí. Divně smrděla a ještě divnějc chutnala. Nechtěl bych vědět odkud jí vytáhla. Objednal sem další rundu a pro sebe ještě smažáka. Nějak mi vyhládlo.
„Hele, kundy,“ začal Blažej, „to vám povim, se vám bude líbit.“ Zbystřil jsem pozornost. Byl jsem zvědavej, co z něj zase vypadne, z fašouna jednoho blbýho prasáckýho.
„To du takhle včera vod Bílků až dorazim ke „Smutným schodům“. Zastavim se a čumim na ně. Ty pičo, víte co sem viděl?“ zeptal se dramaticky. My jsme vrtěli motajícíma se palicema.
„Tvýho mrtvýho dědka?“ plácnul Dutej.
„Ne, tvojí živou bábu,“ zareagoval operativně Blažej. Vtip se docela ujal a cháska se řechtala, včetně mě. Spokojeně sem do sebe ládoval smažáčka a zalejval ho pivem.
„Ne fakt, tak co myslíte?“ pokračoval.
„Chcíplou kočku vožranou vod krys, že jo?“ vypadlo z Tlustýho Boba.
„Ale hovno, Moby Diku! Tak poslouchejte. Normálně ty zkurvený schody byly celý posraný. Fakt úplně regulerně posraný. Kompletně pokrytý hovnama. Ale to by nebylo to nejhorší. Ani bych neceknul, kdyby byly zdělaný třeba vod holubů. Přežil bych i psa, ale volové a krávy, to byly hovna lidský! Já myslel, že se poseru a že taky přidám něco do vínku.“
Smaženej sejra se mi zavrtěl v žaludku.
„By mě zajímalo, kterej lidskej dobytek se tam moh takhle vydělat. A to ještě neni celý, teď to teprve příde. Stojim tam vopřenej vo klandr a kroutim hlavou nad tou spouští. Najednou se ze shora blížil ňákej maník. Dostal se ke schodům a hned po prvnim hovnu uklouznul. Natáhnul se tam do těch sraček, jak dlouhej tak širokej. Teda takovouhle voňavou koupel bych zažít nechtěl, to vám teda povim. No, udělalo se mi blbě a nenápadně sem se dekoval,“ zakončil historku Blažej. (No neřikal sem to, fašista jeden prasáckej!)
Mě se udělalo taky blbě, zvednul se mi kufr a všechen sejra a pivo se ze mě řinuli ven. Přímo Máše do klína. Stůl se začal chlámat na celý kolo. Máše už to tak vtipný nepřišlo. Vzpomínám si, že sem se jí nějak omlouval a ona mi řekla, že sem to mohl vrhnout kousek vedle, že s poblitejma kalhotama si dneska už asi těžko zašuká. Pak odtáhla na hajzl a Mýval mi objednal pivo se slovy:
„Hej pičó, spláchni to pivem, ať se ti zase srovná žaludek.“
Udělal jsem jak mi poradil a opravdu to pomohlo.
Všeobecné veselý se po chvíli vytratilo a už byl slyšet zas jen ten slastnej hospodskej šum. Brutusáci vyřvávali svoje vodrhaný „Hospody“, Máša už ani nebyla nasraná (asi se smířila s tím, že už si dneska nezamrdá) a já spokojeně vegetil a nasával atmosféru.

………………..

„Hej pičó, Dri, měl sem sen…“
„Už radši ani nepokračuj,“ skočila Mývalovi do řeči Drijáda.
„Né, počkéj, to tě bude zajímat, to je z voboru. Se mi zdál takovej sen, že ležim nahej na zemi a kolem mě je fůra ovoce. Tak mě napadlo, jestli bys nenamalovala mýho čůráka v zátiší s ovocem?“
„Ty krávo…“
„Tak to je mazec…“
„Hustě…“
Tato slova doprovázel ještě smích pobavení. U stolu zase zavládla veselá nálada. Dri se nevěřícně pousmála.
„To si děláš prdel, ne?“
„Ani ne.“
„Zátiší nemaluju.“
„To je škoda. Fakt bys nechtěla?“
„Uhods, fakt bych nechtěla!“ odpověděla Dri, pořád s úsměvem na tváři.
„Tak di do piči, krávo,“ řekl Mýval neútočně.
„Pudu, nadrženej hřebče,“ kontrovala Dri. Jo, jo Drijáda byla nejlepší. Měl jsem jí rád. Někdo zase votočil rundu, já vysomroval další retko (už ne od Máši) a jelo se dál.
„Kundy, podivejte, co sem našel na hajzlu,“ povidal přicházející Dutej, držíce hodinky. Pravý zlatý Rolexky.
„Ty vole, koukejte na něj. Von vyčóruje hodinky i na hajzlíku,“ vyhrknul Blejk.
„Fakt ne, vopravdu sem je našel,“ bránil se Dutej.
„Jo, to určitě…“
„No, tak jo, no. Dyž von si ten píčus vo to doslova řikal. Šulina si držel jen pravou, tak sem prostě využil situace.“
„Jo, to mě poser, seš fakt kádr,“ řekl jsem já a poplácal ho po zádech. Pak jsem vstal a šel na hajzl já. Vypustil sem přehradu. Trochu jsem si pochcal botu, ale nevadilo mi to.
V rohu na stropě sem zahlídl pavučinu a v ní obrovskýho pavouka. Čekal na mouchu. Čekal na další oběť, kterou by mohl chytit do svých spárů, omotat a pak nemilosrdně vysát. Čurák! Ty kurvo! Začal jsem skákat do vejšky abych tu pavučinu zničil a tomu hajzlovi dal co mu patří. Zmrde! S klackem venku jsem tam poskakoval jako kašpar ve snaze zabránit nespravedlnosti, leč marně. Zamotal jsem se, nohy mi podklouzly a já se svalil na tu studenou, jistě už nejmíň tisíckrát, pochcanou kachlíkovou podlahu. V polosedě jsem byl opřenej o zeď a čuměl na tu pavučinu. Ty zmrde! Zandal jsem si nářadí, zapnul si poklopec a pokusil se vstát. Šlo to ještě docela dobře. Aby taky ne, jen po jedenácti kouscích. Chtěl jsem tomu pavoukovi píčusovi dát co proto, ale už sjem neměl dost sil. Někdo tě stejně dostane, ty parchante!
Otevřel jsem dveře a když jsem míjel hernu, zahlídl sem v rohu Plešouna a Mášu, jak mu ho blafe.
„Tak přeci ti dneska někdo na flétničku zafoukal, co? Neni to Dana, ale Máša dobrá, ne?“
„Ty píčo, si piš, hotová extraliga,“ odpověděl Plešoun s palcem zdviženým vzhůru
a výrazem uspokojení ve tváři.Každej vždycky dosáhne svýho, dřív nebo pozdějc. Každej se vždycky dočká.
Dosedl sem zpátky ke stolu, kde na mě čekal další kousek. Usmál jsem se na něj. Usmál jsem se na všechny svoje přátele. Vysmál jsem se světu. Byl jsem tam, kam patřím, byl jsem mezi svými. Užíval jsem si života. Žil jsem. Byl jsem silnej. Byl jsem sám svým pánem. Nikdo mě nikdy nedostane na lopatky! Nikdo mě nikdy neomotá a nevysaje!