Zatím nevím název........

,,Tak co-na bus nebo do města? A pojď už, nemám moc času,“ popoháním Míšu, která má jako obvykle na všechno dost času a jaksi ji nezajímá, kolik toho musím ještě stihnout!
,,Do města. Přece tě v tom nenechám, ne? Jdeme, ať to máme konečně z krku. Jo a kolik že mu vlastně je?“
Než dojdeme do Prajdy, jak říkáme Pražské ulici, jež je v tuto odpolední hodinu nejspíš nejlidnatějším místem -------- (našeho města), stačím říct Míše nejméně po desáté vše o Alešovi (?), klukovi, kterého jsem poznala díky Internetu. Tak jsme si jednoduše každý den psali, stali se z nás velmi dobří kamarádi a po tom, co jsem ho před čtyřmi dny potkala v Prajdě, jak jde ruku v ruce s neznámou brunetkou, mám dnes pocit, jako bych se do něho zamilovala.
Ale city stranou, protože dnes slaví šestnácté narozeniny a já, coby jeho kamarádka mu musím přeci popřát...
A to je v tuto chvíli ten největší problém. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, žádný solidní dárek mě nenapadá. Obcházíme s Míšou každý, i ten nejmenší obchůdek, ale dosud nám nic nepadlo do oka.
,,Hele, tak se nad tím zamysli. Těžko budeš v podstatě neznámýmu klukovi kupovat trenky s mickeymousem, že jo! Uznej, že až tak ho neznáš, když jste se viděli třikrát a dva roky si jen píšete esemesky. Takže je to jasný. Jdeme,“ řekne rázně a aniž by čekala na moji reakci, zamíří do nejbližšího hračkářství, kde milostivě počká, než se vzpamatuju, protože teprve pak ji mohu následovat.
,,To myslíš vážně? Mám kupovat šestnáctiletýmu klukovi plyšáka? A což takhle bublifuk, to ne?“ Zeptám se s lehkou ironií v hlase, protože jsem zrovna dětský bublifuk zahlédla v jednom z regálů.
,,Tery, neblázni. Jestli to není jeden z těch frajírků, viz třeba můj brácha, tak bude mít radost, ať mu dáš prakticky cokoli. A podle toho, co jsi mi o něm povídala, tak vypadá jako docela hodnej a milej kluk, ne?“ Jak to, že má ta holka vždycky pravdu?!
,,Ok, jak myslíš. Tak kterýho?“
Nakonec vybereme světle hnědého medvídka s mašlí na krku, který se nám zdá být nejroztomilejší. Snad se mu bude líbit.
,,Tak ti díky, Míšul. Pak brnknu. Hlavně mi drž!“
,,No jasný. Užijte si to. A nezapomeň přihodit k přáníčku pusinku. Ozvi se. Pa!“
Už se ničím nezdržuji, běžím domů, abych se trošku upravila a psychicky připravila. Čas letí, takže během půl hodinky můžu jít na MHD, abych za dvacet minut stepovala na smluveném místě. Připadá mi, že na mně každý musí poznat, jak moc jsem nervózní, jak moc si od dnešního dne slibuji.
A je to pravda. Aleše jsem poznala jako čtrnáctiletého a celkem ošklivého kluka s absolutně nulovým sebevědomím. Nikdy se mi nelíbil, ale byl to báječný kamarád, takový, kterých na světě člověk moc nenajde. Postupem času se ale začal dost měnit, až se z něho stal na pohled velmi sympatický, hodný a inteligentní kluk s postavou, na kterou letí snad každá holka. Jenže zadaný.
Ze vzpomínek mě vytrhne postava,jež právě vystupuje z autobusu městské hromadné dopravy. Jakmile mě zahlédne, vydá se přímo ke mně. Prolétne mi hlavou, jak moc mu to sluší. Na sobě tmavě šedé sportovní kalhoty, tričko tak akorát na tělo, aby bylo vidět jeho vypracované tělo (jak rafinované!), v obličeji vážný výraz, tudíž není možné poznat, co se mu honí hlavou a krátce střižené vlasy sympaticky rozcuchané díky gelu, který drží ten správný tvar.