Zážitky z poutí

Jeden můj kamarád se rozhodl, že půjde na atrakci zvanou centrifuga. Vše by bylo proběhlo v klidu, kdyby nedostal nápad se odpoutat od sedačky a zkusit zamávat kamarádovi ve vedlejší kabince. To co se začalo odehrávat, by se dalo přirovnat ke scéně v akčním filmu. On byl vymrštěn ze sedačky a nohy se mu ocitly mimo kabinku. To už se začal křečovitě držet za co jen šlo, přičemž počal řvát jako protržený, aby centrifugu zastavili. Ta se však točila dál a k jeho štěstí to točení netrvalo dlouho. Po zastavení atrakce se v kabince stále křečovitě držel, přičemž zároveň ječel. Po tomhle zážitku ho na dlouho dobu přešla chuť na podobné atrakce chodit.
Jiní moji kamarádi se rozhodli povozit se na velkém řetízkovém kolotoči. Kromě toho, že schválně zamotávali nad sedačkami řetězy, se nic zvláštního nedělo. Ale dít se brzo mělo. Před nimi na jedné sedačce seděla jedna postarší dáma a té jako na potvoru ulétla z hlavy paruka. Jednomu z mých kamarádů vlétla přímo do obličeje a ten si jí pohotově nasadil na hlavu, zatímco ona žena před ním ječela a držela se za plešatou hlavu. Paruka však také novému majiteli ulétla a dopadla na zem pod řetízkový kolotoč. Ona paní po skončení točení se atrakce vyděšeně běhala po jejím nejbližším okolí a hledala paruku. Našla jí a poté rychle odkráčela pryč s podivně tvarovanou parukou na hlavě.
A teď se dostáváme k zážitkům, co se staly mně a nebo těm, s kterými jsem tam byl.
Jednou mne napadlo vzít si na pouť videokameru, což však zrovna nebyl dobrý nápad, zvláště když jsem se svou přítelkyní přišel k horské dráze. V tu chvíli mne velmi rychle přešel nápad filmovat jízdu přímo z vozíku. Iveta si dost věřila a celkem ochotně se rozhodla absolvovat jízdu. Já se hned chopil videokamery a filmoval jsem. Přes hledáček mi neuniklo, jak se usmívá a mává mi. Ten úsměv jí však trochu ztuhnul, když se vozík rozjel. V následujících záběrech byla k vidění vyděšená Iveta a také byl ke slyšení její pronikavý pištivý jekot. Při vystupování z vozíku se už neusmívala a s pobledlou tváři dovrávorala ke mně. Dostal jsem okamžitě vynadáno, co jsem to měl za pitomý nápad jít na horskou dráhu. Když se vzpamatovala, tak se mi zeptala jestli mám odvahu se také projet. Já tu odvahu měl, ale jen do rozjetí vozíku. Iveta mne samozřejmě filmovala a já jsem zachycen, jak jí s úsměvem mávám z vozíku. Brzo mi však tuhne v obličeji výraz, načež jsem na filmu k vidění, jak s křečovitým výrazem v obličeji se držím vozíku. I já jsem vystoupil z něho se ztuhlým výrazem ve tváři a žádné další filmování na atrakcích se už nekonalo.
Jindy nás zase zlákala vodní dráha, která se oproti té klasické horské zdála být pohodová. Jenže do vozíku se také usadilo několik obézních lidí, což mělo při sjíždění své následky. Dost zatížený vozík k našemu překvapení na několik vteřin zmizel pod přívalem vody ze všech stran a taková koupel v dubnovém počasí nebyla zrovna moc příjemná.
Na pouť jsem vyrazil s přítelkyní i jindy. Naše kroky vedly na autíčka, na nichž měl brzo nastat rozruch. Po chvíli jezdění jsem zjistil, že plocha kolem mne je prázdná. Zároveň jsem uslyšel někde za sebou hluk doprovázený výkřiky. Letmý pohled tím směrem mi prozradil, že všechna ostatní autíčka jsou sražená v jednom chumlu a auto s Ivetou je uprostřed. To však nebylo vše. Při divoké jízdě se námi řízená autíčka srazila, přičemž došlo k velké ráně a zhasla jim přední světla. To ale nebylo stále všechno. Nějakým řízením osudu se tyč nad autem mé přítelkyně zasekla, což mělo za následek, že se zajiskřilo. A vzápětí na ní dopadl vodopád jisker, který jí propálil bundu, načež celá atrakce zhasla k úžasu všech lidí v autíčkách i obsluhy. V naprosté tmě jeden muž z obsluhy tyč po delší době nasadil a jezdilo se dále. Všichni však pak neustále koukali na Ivetu i na mne.
Jindy jsem byl jednou kamarádkou přemluven, abych šel na atrakcí zvanou lavice, co se rychle točí do strany a nahoru. Že se mi zamotá hlava mi bylo jasné. I když mi nebylo špatně, tak jsem se tvářil tak blbě, že kvůli mně byla atrakce zastavena. A tentokráte jsem byl středem pozornosti jen já.
Na pouť jsem se vypravil i se svým prušvihovým kamarádem Martinem. Už jen jeho marná snaha o vniknutí do areálu zadarmo zaváněla ostudou. Další rozruch způsobil u střelnice. Při nabíjení vzduchovky jí málem přelomil a při střelbě na růži se muž ve střelnici krčil a nestačil se divit, když Martin zasahoval ledacos, co bylo dost vzdálené od růže, na kterou střílel. Naše kroky pak vedly na horskou dráhu zvanou MOUSE. Zdála se nám celkem dobrá, ale názor jsme rychle změnili poté, co se s námi vozík zatočil prudce kolem vlastní osy v první zatáčce. Martin předtím slupnul cukrovou vatu a začal v obličeji blednout a mně bylo jasné, že je zle. Když vozík dojel, tak jsme se oba z horské dráhy vypotáceli a rychlým tempem jsme se vzdálili od pozvraceného vozíku, což bylo dílem Martina. Inu, na pouti se dá za peníze užít zábava i ostuda zároveň o))