Luštitelé

Luštitelé

Abiturienti strojnické průmyslové školy si v předvánočním čase dali tentokrát už podesáté sraz v hotelu Evropa. Jediné dvě dívky, které s třídou ukončily studium, se sešly v přívětivé recepci jako poslední a společně vešly do plně obsazeného salonku. Muži si tam už utvořili pivní partičku a projednávali podrobnosti z posledního fotbalového utkání. Eva s Martou jim zamávaly na uvítanou a uchýlily se do rohu místnosti. Pár hochů si všimlo, že Eva se po dvou dětech úhledně zaoblila, Marta naopak interesantně zeštíhlela.

Kvůli těmto dvěma dívkám nikdy žádné vášně ve třídě nevypukly. Evu mnozí už od druhého ročníku potkávali s klukem o několik let starším. Brzy po maturitě si ho vzala.

Marta naopak pokaždé zrudla až ke kořínkům ryšavých vlasů, když ji někdo z kluků chtěl vyprovodit. Pořád někam pospíchala. Bydlela ostatně nedaleko školy se svou babičkou a opravdu pelášila rovnou domů. Vypadalo to, jako kdyby se Marta bála, že ji babička s nějakým klukem uvidí.

Teď už babička leží na Olšanech, sdělila Marta Evě, a honem se jí začala vyptávat na děti. Eva ochotně vyložila na stůl fotografie a teď se dohadují, komu je které víc podobné. Nakonec se však Eva přece jen zahleděla na Martin zásnubní prstýnek s efektním bílým safírem. Marta už se zase červená. Jako tenkrát, když jí bylo čtrnáct a nosila ho na prostředníku, protože jí byl velký.

„Ukaž mi ho,“ žadoní Eva. Uzardělá Marta podala svou vzácnost Evě. Pořád tam uvnitř bylo kaligraficky vygravírováno Bohuš Martičce.

Eva ho dojatě prohlíží, avšak Marta najednou vyhrkla: „To byl babiččin zásnubní prstýnek, ne můj! Odpusť, že jsem ti tenkrát lhala! I v tom, že jsme se pak rozešli. Žádný Bohuš, aspoň co se mě týče, neexistoval. Bohumil byl dědeček.“

Eva žasne. „A cos´blbla, člověče?“… Marta mlčela. Eva po chvíli spustila: „Vždyť já sama jsem pak několika klukům ve třídě řekla, že jsi zasnoubená!... Víš, v těch čtrnácti jsem ti strašně záviděla, že máš vážnou známost… A když jsem pak od druháku začala chodit s Válkem, byla jsem hrdá, že jsem se ti vyrovnala… I když prstýnek mi, pravda, koupil až svatební…

„Asi ti to nikdy nevysvětlím,“ povzdechla si Marta. „Byla jsem zamilovaná do chemikáře a měla oči jen pro něj. Chtěla jsem být nejlepší v chemii, a kluci pro mě nic neznamenali… Když už jsme pak chemii neměli, pomalu mě to pustilo, ale nevěděla jsem, jak to s tím zasnoubením odvolat. Ostatně – nepřipadali ti tenkrát kluci ze třídy taky mladí a hloupí?“

„To jo. Málek je o pět let starší než já.“
„No, tak vidíš. Já měla ale ještě další problém. S babičkou. To nepochopí holka, která má normálně mámu. Já nemohla mít žádného kluka kvůli ní. Děsně se mi pletla do života. Od mých patnácti měla utkvělou představu, že si musím udělat vážnou známost. Zajistit se, až ona tu nebude.“

„Asi to myslela dobře,“ podotkla Eva.
„To jo. Ale dělala to blbě a zorala, co mohla. Tak třeba mě zapsala do tanečních. Tys tam nemusela, když jsi nechtěla. A já tam byla zoufalá. Nešlo mi to, a klukům, co na mě zbyli, taky ne. Jiné holky tam chodily samy. Ona ale pořád se mnou. Bedlivě mě sledovala, hodnotila moje tanečníky, radila, kdo by se ke mně hodil… vypěstovala ve mně takovou alergii na kluky, že jsem byla ráda, když to trápení skončilo.

Klukům jsem se vymlouvala na babičku, ale v opačném smyslu, než to bylo. Ona mě chtěla udat, já si chtěla najít kluka někde jinde a bez ní. Jak jsem ji tak chtěla setřást, vymyslela jsem si neexistujícího vysokoškoláka, který odjel do ciziny studovat. Že musím na něj počkat, až se vrátí, že jsme si slíbili.

Ona to vzala vážně a považovala mě za zasnoubenou. Měla děsný zvyk prohledávat moje věci a hledat jeho dopisy. Řekla jsem jí, že o tom vím, a že mi pošta chodí ke spolužačce.

„Počkej, tady se něco opakuje,“ přerušila ji Eva. „Já tě taky léta s tím prstýnkem brala vážně. Ty totiž dovedeš básnit opravdu přesvědčivě.“

„To já vím,“ zachmuřila se Marta: „Já totiž nahlas vykládám své krásné sny, kterým bych ráda věřila, že jsou pravda. Tolik se do toho vžiju, že tomu sama skoro věřím. Snad proto mi uvěří i druzí.“

„Ale je to tak špatně“, rozzlobila se Eva. „Vždyť si tím blokuješ realizaci něčeho opravdového!“

„Máš stoprocentní pravdu… Tak se mi třeba stalo, že se do mě jeden kluk z ulice opravdu zamiloval. Jenže se mi to styděl říct. Tak se svěřil babičce. Protože ta na něj uhodila, když postával pod oknem. A víš, co udělala? Vážně a s opravdovou lítostí mu sdělila, že mám snoubence v Americe. Pak se mi s tím hrdě pochlubila… Dělala jsem, že je jako všechno v pořádku, ale bylo mi to upřímně líto. Opravdu už jsem chtěla s někým chodit… a tenhle kluk se mi zdál fajn…

„Mělas jít za ním a vysvětlit mu to.“

„To nešlo, vyhýbal se mi.“

„To je šílený,“ konstatovala Eva. „Nechceš snad říct, že za celou tu dobu jsi neměla žádného mužského?“

„No dost dlouho opravdu ne. V práci, ve škole jsem kolegyním tvrdila, že se kvůli nemocné babičce nemůžu vdát, že o ni musím pečovat…
Viděla jsem, že mě některé litují, ale spíš mi nevěřily…“

Eva se na mi zkoumavě zadívala: „Jedno nechápu. Že to teď najednou ze sebe tak upřímně sypeš. To mi na tvoje předchozí zastírání nesedí.“

Marta dala hlavu do dlaní. „Evo, já byla v blázinci…. no počkej, neděs se, jen v psychiatrické léčebně pro neurotiky. Ústavně jsem se léčila proto, abych se dostala z babiččina vlivu… No, a tam učí pacienty přede všemi ostatními upřímně říkat věci tak jak jsou.

„Jak na ty tvoje příběhy reagovali pacienti?“
„To víš, chechtali se… A i když je to tam přísně zakázáno, tak polovina mužských se nabídla, že mě zbaví mých problémů…“
„A stalo se to?“

„V léčebně ne… teda – zamilovala jsem se tam nepochopitelně a šíleně, jenže do naprosto nevhodného partnera. Kluk sice dobrosrdečný, ale o deset let mladší, nevzdělaný, inteligence tak něco nad žížalou, navíc alkoholik – chlastal tajně tam… ale řeknu ti, krásněj byl jak Tintorettův Kristus. Na ksichtě tu svou ignoranci rozhodně napsanou neměl…. Tak jsem z posledních sil sebrala rozum do hrsti, šla za primářem, přiznala jsem, co se se mnou děje a požádala ho o propuštění. Uznal to a propustil mě okamžitě. Víš – já brala – a pořád beru vyspání s chlapem jako věc závaznou – to je babiččina škola – myslela jsem, že si pak takového chlapa budu muset vzít a mít s ním děti.“

„A co bylo pak?“

„Byla jsem zoufalá a nešťastná… Jednou jsem toho dotyčného náhodně potkala na ulici a omdlela na chodníku jako špalek. Zavolali sanitku a odvezli mě na internu, protože nevěděli, co mi je… No a tam jsem se zamilovala do mladého lékaře. Při mé smůle byl ženatý. Ale skvěle jsme si rozuměli. Po mém návratu z nemocnice – to už byla babička po smrti – mě navštívil a neviděla jsi ten fofr, s jakým jsem s takřka neznámým člověkem vlezla do postele:“

„Ale jdi ty,“ uklidňuje ji Eva. „Konečně něco normálního… A co bylo dál?“

„Strašně se divil, že jsem ještě panna,“ přiznala se Marta a zas se začervenala. „Byla to láska jako trám… ale když se přiznal, že má dvě malé děti, udělala jsem to, co vždycky: radikální konec.“

„To jo, to chápu“, přiznává kamarádka. „Ale muselo ti být blbě.“

„To si piš…. Bojuju s tím, ale… kolikrát jdu takhle po ulici, osloví mě chlap, hezký, věkem ke mně… Jdi s ním, říká mi můj vnitřní hlas, ale pak se ve mně zdvihne kárný babiččin prst: Muž ženu na ulici nikdy neoslovuje!.... A tak mu uteču.

„Ty jsi vlastně pořád ještě panna, „ konstatuje Eva zamračeně.
„S tím se musí něco udělat.“

Po chvíli: „hele, poslouchej mě. Támhle sedí Jarda, pamatuješ se na něj přece? Nedávno se rozváděl. Nebylo to z jeho viny. Četla jsem jeho spis, jsem, jak víš, na občansko-právním. Ta jeho je jasně čůza.

Je trochu praštěnej, ale to ty taky. Jo – děti nemají.“

„Já jdu domů,“ zpanikařila Marta, a sbírala kabelku. Eva ji nenápadně, leč rozhodně přitlačila zpátky na židli. Pak se rozhlaholila na spolužáky: „Gentlemani! Mě volají domácí povinnosti.
Ale přenechávám vám tu naši Martičku. Nebojte se, nemá fotky dětí a manžela, nebude vás nudit povídáním o své domácnosti! Račte se jí ujmout!“

Pánové se opravdu zastyděli, že zanedbali spolužačky. Srdečně se loučí s Evou, dva z nich uchopili Martu za ruce a odvádějí ji do svého středu. Čirou náhodou na místo vedle Jardy. Nebo to nebyla náhoda?

Marta se posadila na kraj židle. Neví, kam s očima. Pohled jí padl na časopis, rozevřený na stole před Jardou. „Co to máš?“ zeptala se nesměle.

„Ale, luštím „Bystřinu“ a kluci se mi smějou, že mi schází akademicky vzdělaná opice. Mirek se za Jardovými zády plácá do čela. Naznačuje, že Jarda je cvok. A Honza z druhé strany křičí: „A nedá s tím pokoj a nedá, a otravuje s hádankami i na sjezdu abiturientů.“ Hluboce se napil z půllitru.

„Počkej,“ povídá najednou Marta. „Akademicky vzdělaná je třeba doktorka.“ „Jenže já to potřebuju na čtyři písmena,“ připomíná Jarda. Nemohl by to být DROP?

Jarda vyskočil ze židle, objal Martu, vlípl jí pusu na tvář a křičel: „Máme to: To je přesně ono! Jsi skvělá!“

Marta zrudla rozpaky. Nejen z té pochvaly. Hlavně z toho, že z Jardova objetí jí projelo horko celým tělem.

Jarda mezitím nahlas uvažuje: „No jo! Vždyť ty jsi vlastně vystudovala filosofickou fakultu a jsi češtinářka! Někoho takového já přesně potřebuju!“

„Pozor na něj!“ varuje Honza. „Kvůli hádankám už jedna od něho utekla!“

„Ale vždyť já hádankám vůbec nerozumím,“ přiznává Marta rozpačitě.

„To nevadí!“ trvá Jarda na svém. „Ale budeš mi napovídat.“
Kolem dvojice se ozývá chechtot. „Tak už máme ve třídě dva blázny.“

„Neposlouchej ho,“ zapřísahá ji Jarda. „Všechno ti vysvětlím. Tak podívej. Každá hádanka má dvě části: náznak a řešení. Název hádanky uvádí, jakou operaci je třeba udělat. V náznaku, aby vniklo řešení. Říká se mu taky jádro. A pak už se to opíše synonymy a je to hotové.“

Jardovi září oči. Marta je nadšená. Tohle je chlap podle jejího gusta.

„Teď ten příklad“, vytahuje Jarda z kapsy papír a propisku.
Maluje: HBITÁ ŠELMA PLÍŽILA SE
ABY PTÁKA NAŠLA ZASE
Zaujatě vysvětluje: „To je souzvučka. Náznak i řešení jsou totožné, stejně zvučí.“

Ostatní spolužáci o ně ztratili zájem. Až na Honzu, který poznamenal, že Jarda je starý sprosťák a že jde na Martu hákem.

Ti dva ho však nevnímají. Martě se točí hlava, nechce jí to myslet. Jarda je trpělivý; Napovídá: „Nahrazuj slova“ Marta ze sebe sype: „Hbitá, čilá, mrštná, rychlá, čiperná… „Ještě další!“ vybízí Jarda. „Bystrá!“ „Bingo!“ křičí Jarda.

„A teď šelma!“
„Kočka, pes, fretka, činčila…“ „Ne!“ zas Jarda na to. „Ještě!“ „Kuna!“ „Výborně! Napiš si: BYSTRÁ KUNA. Co dělala?“
„Lezla.“ Marta na to rozpačitě. „Připiš LEZLA!“ poroučí Jarda.
BYSTRÁ KUNA LEZLA
BY STRAKU NALEZLA

Oba mají velkou radost. Jarda volá číšníka, platí, pomáhá Martě do kabátu, ta září štěstím.

Zapomněli se rozloučit se spolužáky. Honza je sleduje potměšilým, chápavým pohledem.

Venku na mrazivém vzduchu vzal Jarda Martu za ruku a drmolí chválu na krásu mateřštiny.
V čerstvě napadaném sněhu zanechávají za sebou stopy, které skončí u Martiny garsoniéry. Jestli se Marta červenala, když souhlasila s tím, že u ní budou pít kafe, si ani jeden z nich neuvědomil, neboť Jarda měl v hlavě tolik hádanek, že to vypadalo na luštění až do rána.