O lidech a psech a jedné listonošce.

Listonoška
„Samá ženská. To nevím jestli to bude dělat dobrotu, dělat mezi tolika ženskýma. No uvidíme.“ Řekla jsem si.
Vzápětí byly mé obavy ale docela jinde! K podepsání mi bylo předloženo tolik lejster, že by se nemusel stydět žádný archivář pracující nejméně 10 let. Příkazů mi bylo dáno tolik, že nechápu jak to jedna ústa mohla stačit vyslovit.....jedině ženská ústa! „Bicykl máte tam, brašnu tady, kdyby něco, děvčata Vám pomohou, nebojte se zeptat.“ Otočila se a než jsem stačila otevřít pusu a poděkovat byla pryč. Tak to je moje vedoucí. Asi je mladší než já. Ona „děvčata“ se věnovala své práci, jako bych tam ani nebyla. Když jsem ale stála bez hnutí, jedna z nich se ke mně náhle přitočila a zaučila mně, během několika minut. Jinak bych tam stála jako v Jiříkově vidění patrně dodnes. Tedy i já jsem ten den poprvé sedla na bicykl a vyrazila na svůj doručovací okrsek-alias rajon.
Mlha se válela nad rybníkem a za ní vystrkovalo paprsky zimní slunce. Do ticha mého prvního dne pronikly hlasy jen divokých kachen, které moje kolo vyrušilo z dřímání u břehu. Hlučné smogové město bylo jen kousek za mnou. A tady tak krásné venkovské vlídno a přívětivo....skoro se tomu nechtělo věřit. První dům, kam vhazuji psaní. Patrně účty. Žádné psaníčko od přítele nebo rodiny....nebo pohlednice...uvažuji v duchu..a náhle zpoza rohu vyběhne bafan a veškerou svou vahou vrhne se na branku, jakoby jí chtěl proskočit. Bicykl padá k zemi, já na něj, psaníčka se z brašen vysypala na mokrý chodník. Zanadávám si při sbírání, kterak jsem to husa, že mě nenapadlo, že na venkově budou psi. No pro příště.....pro příště jsem se vybavila sušenými ančovičkami pro psy a kočky.
Psi i kočky velice brzy pochopili, že nejsem žádný vetřelec, ale nositel dobrot. Po několika dnech, už někteří pejskové kolem osmé ráno běželi mi v ústrety, dychtíce po voňavém pamlsku. Běhali se mnou celý rajon. Hlídali mně, proháněli kočky, pletli se pod kola autům a jiným cyklistům....prostě bavili mě. A to prosím za jakéhokoliv počasí! Po obchůzce jsem jednotlivé pejsky doprovodila k páníčkům a hurá na poštu. A páníčkové velice brzy vzdali snahu své pejsky zavírat. Věděli, že jak pojedu domů, vrátí se i jejich mazlíčkové. Páníčkové jsou vesměs dobrosrdeční lidé. A ti lidé, jež neměli svého pejska, mě prosili, zda nevím kdo ve vsi má koťátka, že by chtěli, nebo jestli ta a ta paní je doma, že by na kafe zašli, či mají-li v obchodě už pečivo a různé podobné informace po mě požadovali. A já ochotně pomáhala. Vždyť jsem nikdy nepřišla zkrátka! V mrazu stávali někteří z nich a čekali u branky až pojedu, že mi uvařili grog či čaj, nebo na štamprličku mě zvali, to bych bývala jezdila z okrsku pěkně podnapilá! A v horkých dnech zase limonádu a domácí džusy, jahody jestli nechci ochutnat, a na podzim jablíčka pro moje dětičky....takže na rajon jsem jela coby listovní doručovatelka s houfem pejsků v patách..(nebo v kolech??) a zpět do města jako podomní obchodník s čímkoliv. Každé ráno všedního dne mě vítalo rybníčkem s rybáři, nebo kachnami, psím vrtěním ocásků, babičkami a dědečky s grogy a čaji a domácím cukrovím, vůně blízkého lesa, posečené trávy nebo spadaného listí. Každý den přinesl něco nového i když domy, stromy lidé a psi i kočky zůstávali stále stejní. Každé ráno jsem se těšila do práce. Splnil se mi můj dětský sen. Jsem LISTOVNÍ DORUČOVATELKA.