Kam sahá smutek...?

Dívka vedle ní tiše oddechovala, spala. Ona však ne. V setmělém pokoji zírala na stěnu před její postelí. Byl na ní nalepený obraz exotických dálek. Možná nějaký pustý ostrov, přemítala. Palmy se lehce skláněly v letním větříku, chvěly se dotykem horkého vzduchu. Pod nimi se rozkládala písčitá pláž, jejíž teplá jemnost lákala k ulehnutí do příjemného obětí. Nikde kolem nebylo ani živáčka, kéž by byl tento ostrov neobydlený a nikdo by nerušil poklidnou atmosféru lákavého okolí. Jak ráda by se položila do vyhřátého písku, jak ráda by sama pobrukovala do taktu chvějících se palem…
Bylo jí do pláče. Už více než týden byla odpoutána od všech, které „milovala“. K slzám ji přiváděl pouze pocit ukřivdění, který se potichu vkrádal do jejich myšlenek. Možná schválně nikomu nedala vědět co se děje, možná zkoušela, jak velcí to jsou doopravdy „přátelé“. Ani jeden z nich nebyl… Jejich naprostý nezájem ji ničil, ale ona sama byla nerozhodná. Sama nevěděla, co vlastně chce – zda chce jejich přátelství přijmout nebo nikoliv. Vybavila si scény mnohých dní, ve kterých se právě oni dušovali, že jsou opravdu ti „nejlepší přátelé“. Ale kde jsou teď, když potřebuji alespoň věřit v ten pocit, že oni tam jsou a já jsem pro ně důležitá?! Jak lehké je zapomenout…
Ne však pro ni, ona nezapomíná!!!
Ponořila se do obrazu s palmami. Tak ráda by ležela na písčité pláži a nechala se ovívat slaným větrem mořských dálek… Samota pro ni bylo něco nepředstavitelného. Něco nepředstavitelně krásného. Nebyla blázen, jen nesnášela pocit, když ji někdo říkal jak dobře ji zná, jak je jejím přítelem navěky… Nikdo ji neznal. Dávala si dobrý pozor na to, aby ji nikdy nikdo neměl přečtenou, jako ordinérní knížku zamilovaných románků. Nechtěla mít přátele, možná se bála jejich pozdější ztráty…
Na chodbě se ozvaly kroky a tichý pláč. Stála tam žena a zřejmě s někým telefonovala.
Asi bych neměla poslouchat, pomyslela si dívka. Ale ženě na druhé straně dveří bylo stejně jedno, jestli pokoj za ní někdo obývá nebo je prázdný, jak později pochopila.
„Bože mami, co mám dělat?!“ chvěl se hlas plačící ženy.
„On mi umře a já s tím nemůžu nic dělat…“ odmlčela se.
Asi dávala prostor jiné ženě – matce – na druhém konci.
„ Doktor mi řekl, že nemá prakticky žádnou šanci na vyléčení.“ … „Ne, ani po chemoterapiích…“
Žena nebyla k utišení, ani když ji slovem konejšila matka.
„Jak se mám sakra uklidnit?! Umírá mi syn! Kdybys ho viděla jak klidně oddychuje… Jak mu mám říct, že bude muset jít na operaci a já vůbec nevím, jestli se probudí a nebo ne… A že i když se probudí, zemře…“
Ozvala se tupá rána, žena mrštila mobil do stěny před sebou. Bezmocně se svezla dolů po dveřích, které oddělovaly naše životy. Zoufale plakala.
Náhle přiběhla sestra a začala křičet na paní, co jí umíralo dítě… Žena ani nevnímala, co na ni sestra řve, ale bylo to něco jako ať se uklidní a co si to vůbec dovoluje.
Měla jsem pocit, že žena nemá šanci se vzchopit a té nevkusně řvoucí sestře něco říct. Proto jsem byla překvapena, když jsem najednou uslyšela chvějící se hlas té ženy.
„Nechte mě být, já už nemám sílu – na vás ani na celý svět. Umírá mi dítě, to jste asi netušila…“ odevzdaně hlesla.
Pak odešla do svého pokoje nechajíc o samotě sestru stojící s pusou dokořán, co se nezmohla na slovo. Matce, které právě umíral syn, byl okolní svět ukradený. V setmělém pokoji se schoulila vedle spícího chlapce, objala ho a tiše plakala do jeho jemně, po heřmánku vonících, vlásků. Neměla sílu. Přitom moc dobře věděla, že teď ji bude potřebovat. Ale v tuto chvíli jí to bylo jedno – dneska se zhroutila, ale zítra, zítra už bude mít sílu zase bojovat!
Ale tohle všechno už dívka v pokoji nevěděla. Udělala si obrázek z rozhovoru, který nechtíc vyslechla. Měla chuť obejmout tu ženu plnou bolesti a strachu, a říct jí, že všechno bude zase fajn. Věděla, že nebude. Už nikdy nic nebude jako dřív. Když ztratíte milovaného člověka, tak se těžko vracíte do "normálního" života...
Měla pocit, že její „problémy“ jsou malicherné. Na světě je přece tolik utajené bolesti, do které nikdo z nás nevidí – podle ní by ale měla být viděna. Řekla si, že od teď bude vnímat lidi kolem sebe více než doposud. A tak od tohoto dne pomáhala různým lidem s různými problémy. Tohle byl pocit, který ji naplňoval – stala se dobrovolníkem a konečně byla „potřebná“.