Zážitky z dopravních prostředků

Když se objeví ve vagonu průvodčí, tak je občas zajímavé pozorovat některé cestující. Najdou se jednotlivci, kteří rázným krokem opouštějí své kupé a uchylují se do záchodové místnosti, což občas předváděl můj průšvihový kamarád Martin. Někdy si však jízdenku přeci jen koupil, ale když jednou ke kupé přišla mladá průvodčí, tak začal zoufale po kapsách hledat jízdenku. Přitom prohlašoval, že jí někde má. A nakonec jí navrhl, jestli by ho neprohledala. A to neměl říkat. Vynadala mu a řekla mu, že dostane pokutu, když nemá jízdenku. Zkoprnělý Martin jí rychle vytáhnul z kapsy a na čas ho přešel humor.
Jindy také Martin zaperlil ve vlaku. Vjeli jsme do tunelu, ale ve vagonu nesvítila světla a zavládla naprostá tma. K mému úžasu náhle ve tmě něco zaplálo. Než jsem se vzpamatoval, tak vlak vyjel z tunelu a jak mně, tak všem cestujícím se naskytl pohled na Martina. Ten totiž držel v rukách dvě hořící stránky novin. Je vám jasné, že ve vagonu nastalo pozdvižení a já jsem se málem kvůli němu propadl na pražce, jak jsem se za něho styděl.
I já jsem byl příčinou menšího rozruchu v kupé. Mou snahou bylo stáhnout roletu, jenže ona se nějak zasekla. Při další mé manipulaci se náhle celá roleta i s uchycením přemístila na mou hlavu. I když jsem chtěl dát vše do pořádku, tak můj souboj s roletou nebyl vítězný. A poté, co málem vypadla pootevřeným horním okénkem, tak jsem snahu o uchycený rolety vzdal.
Už jste někdy zažili nechtěné vystoupení z pohybujícího se vlaku? Při přijíždění vlaku na nástupiště jsem stál s těžkou taškou u otevřených dveří. Vůbec nevím, jak se to mohlo stát, ale náhle jsem se rozplácl na nástupišti. Kutálení se po něm nebylo vůbec příjemné. Pak jsem užasle seděl a díval se na desítky vyděšených tváří cestujících ve vlaku, jenž ještě nic podobného neviděli.
I v tramvaji není nouze o zážitky. Vzpomínám si na jednu jízdu přeplněným vozem. Když tramvaj prudce zabrzdila, tak skoro všichni stojící se přemístili směrem k podlaze. Smůlu měli ti, co se ocitli na ní a na ně dopadli ostatní cestující. Patřil jsem mezi ty, kteří tvořili horní část vzniknuté valné hromady. Tolik nadávek, co létalo z úst lidí jen dokazovalo, jak je náš mateřský jazyk bohatý.
Jindy jsem zase stál v narvané tramvaji přímo na schodech u dveří. Když přišla zatáčka, tak jsem ke svému úžasu zjistil, že se dveře otevřely. Poté mi bylo souzeno vyklonit se ven. Řidič jedoucí vedle tramvaje s otevřenými ústy na mne hleděl a já jsem zvažoval tu možnost, že nastoupím do jeho vozu. K tomu však naštěstí nedošlo, neboť cestující mě vtáhli dovnitř a dveře se jim podařilo zavřít.
I v autobusech se dá ledacos zažít. To se takhle jednou přihnaly kroupy a já jsem zrovna seděl v autobusu. Všechna okénka byla zavřená, ale stejně mě jedna menší kroupa trefila do hlavy-a to díky otevřenému větráku ve střeše.
Jednou v zimě jsem jel autobusem do práce, když tu náhle mi neunikla ta skutečnost, že na záda mi stále proudí mrazivý vzduch. Při pátrání, co je toho příčinou, se mi naskytl pohled na částečně vypadlé okno z rámu. Ani ostatním cestujícím tahle skutečnost neunikla, ale jejich snaha o zandání okna byla marná. A tak to šli oznámit řidiči. Ten se také marně snažil okno spravit a pokračoval v jízdě. Bylo zajímavé sledovat, jak se o totéž snažili snad všichni lidé, kteří postupně do autobusu nastoupili k pobavení ostatních.
Celkem úsměvné bylo také to, když jsem se držel ve stoje tyče a ta se celá nějakým řízením osudu vytrhla. Těm sedícím spadla na hlavu a někteří, co stáli, tak dopadli na ně a nebo na sklo.
Už jste zažili, že řidič neznal trasu linky, po niž má jet? Jednou jsem takhle v létě nastoupil do autobusu a náhle se otevřely dveře od kabiny řidiče a ten požádal o to, aby někdo z cestujících ho navigoval. A tak jsem se stal až na konečnou jeho navigátorem. Jsou ovšem také tací řidiči, kteří trasu neznají a jedou a jedou, což pak může dopadnout všelijak. Zažil jsem přejetí zastávky a následné vystupování lidí pod mostem, a také sjetí z trasy. Na jedno takové zabloudění nezapomenu. Stalo se to v létě.
Jízda autobusu probíhala celkem v klidu, ale jen do té chvíle, než cestujícím začalo být divné, že jedou jinak. V první chvíli si někteří mysleli, že díky nějaké uzavřené ulici je změněna trasa. Ale to se zmýlili. Na dotazy některých, kam že to řidič jede, jim on odpověděl, že nezná trasu. Kloubový autobus se nemohl na neširoké silnici otočit, a tak jel dál. A po chvíli se před ním objevila brána do továrního areálu. Pracovníci bezpečnostní služby nevěřili vlastním očím, co to k továrně přijelo. Po delší diskuzi s řidičem i cestujícími bránu otevřeli. A poté se zaměstnanci v tovární hale nestačili divit, když kolem nich projel zbloudilý linkový autobus. Celým továrním komplexem jsme napříč projeli a druhou branou vyjeli přímo na silnici kudy vedla trasa autobusu.
I v metru se dají zažít nezvyklé věci. Jednou jsem při jízdě v jeho vagonu zažil něco na způsob černé hodinky. Prostě nefungovalo po celou dobu osvětlení a to hned v několika vagonech. Legrační bylo, že mnozí cestující do soupravy ve stanicích nenastupovali a užasle se dívali na ty, kteří z potemnělých vagonu vystupovali.
Jindy jsem zase zaslechl zajímavou hlášku od toho, co řídil metro. Ta zněla následovně: „Prosím cestující, aby za jízdy neotvírali dveře."
To, že se mnozí cestující dostanou do depa je celkem běžné každý den. Mému otci se to podařilo, protože byl začtený do novin. A teprve, když ve vagonu zavládla tma, tak zjistil kam se to dostal. Zpanikařil a začal běhat po vagonu sem a tam. Bušil do oken a hulákal z plných plic. Pak dostal nápad, že rozbije ta tlačítka, co slouží k signalizaci v případě nebezpečí. Jenže zapomněl nato, že ona v tu chvíli nebyla funkční. A tak je zbytečně rozbíjel. Pak si ho někdo z pracovníku v depu všiml a on chvatným krokem odkráčel pryč.
A na závěr jedna historka, která se mi nepřihodila v soupravě metra, ale na jezdících schodech. Na nich se tísnilo celkem dost lidí, kteří jeli směrem nahoru. A pojednou se někde přede mnou ozval ženský výkřik. Vzápětí jsem spatřil o několik schodů výše hroutící se postavy. Poté mi neuniklo, že mi kolem hlavy proletěly pomeranče. Ty vylétly jisté ženě z tašky, když rozhodila rukama. To už se však na eskalátorech vytvořila rozkřičená a nadávající valná hromada lidí. Tu jsem ještě s jinými držel, aby nakupení lidé nespadli po schodech dolu na další lidi. I když mnozí křičeli, aby někdo eskalátory zastavil, tak ti, co stáli pod námi jen užasle hleděli. Po chvíli někdo konečně schody zastavil a všichni si sborově oddechli.