První závod

Přišel za námi po hodině tělocviku soudruh učitel Jíral, tehdejší začínající tělocvikář, dnešní ředitel tohoto ústavu. Vzal si nás stranou a zda bychom, tedy já a Jirka - bratránek, reprezentovali školu v okresním přeboru v cyklistice. Viděl nás párkrát projíždět kolem školy, což pro něj bylo potvrzení naší nominace. Pravda ovšem byla ta, že jsme celé dny z kol neslezli, takže tréning byl poměrně kvalitní. Protestovat jsme nemohli a ani nemínili, termín dvouetapového závodu o mistra okresu Znojmo v žákovské kategorii, se nám začal přibližovat.

To byl impuls! Zvýšili jsme denní dávky. Kilometry a kilometry kolem Znojma, doma nás bylo vidět málo, když už jsme se tam dobelhali, přemohla nás únava. Jirka padl na svou postel, já kde bylo zrovna místo. Sláva nás ovanula a už jsme se viděli coby účastníci Závodu míru, nejslavnějšího závodu na světě, který generoval takové borce jako Smolík, Szurkowski, Szozda, Ludwig.... naše idoly.

Nejspíš jsme to s přípravou přehnali, poněvadž na startu v Kuchařovicích se mi rozklepala kolena. Nevím, jak na tom byl Jirka, ale já osobně špatně. Třeba to byla tréma. Předtím jsem žádný závod neabsolvoval, takže mi nebyla známá. Ještě, že se první den jela časovka jednotlivců, po cestě do Přímětic a zpět jsem se dal trochu dohromady, taky ta námaha uvolnila nervy. Dojel jsem na sedmém, Jiří na osmém místě. Což jsme považovali za úspěch, předzvěst dalšího samozřejmého vzestupu.

Druhá a poslední etapa přeboru se jela kolem Přímětic, v opačném směru proti závodům motorek, které se tam každoročně v květnu jezdily, než to někdo z potentátů utnul pro příliš velkou úmrtnost jezdců a diváků podél trati. Ty poslední bouračky byly hrůzostrašné, včetně hlavy rozdrcené o pumpu naproti sámošce na rynku.

Na startu se sešlo tak kolem třiceti-čtyřiceti borců. S nesrovnatelně přepychovější výbavou, než jsme používali my dva. Myslím kola. Většina už byla vybavená berany a dokonce i přehazovačkami, o nich se nám mohlo pouze zdát. Vždyť třeba Jirka teprve nedávno vyrobil kolo, které mělo oba ráfky stejný průměr. Pracoval na tom intenzivně několik týdnů, typ obrácený traktor, přední velké, zadní menší, se pro profesionální dráhu naprosto nehodil.

Odstartovali to zbrkle, peleton většinou vypadá trochu jinak. Šílená strkanice, pády. Před tímhle chumlem jel rozhodčí na červeným fichtlu jednoskoku, s praporkem v ruce. Žádná PS VB, žádné doprovodné vozidlo, za plného provozu. Ovšem nutno dodat, tenkrát bylo na silnicích o poznání méně aut. Šlapali jsme kolem skláren, vilek, statku, dolů k zatáčce u židovského hřbitova, bylo těžké se udržet s ostatními, převody z kopce dost zrychlí tempo. Podél městského lesíka se peleton začal trhat na malé skupinky. Vzpomínám na jednoho kluka, typ závodníka - dřevorubec - odněkud ze zapadlé vísky na okraji okresu. Přehnal se kolem, jak vítr, na sobě montérky, v zadní kapse místo hřebenu, to byla ta největší frajeřina, místo hřebenu tam trčel brousek na kosu. Leckoho přešlo závodění, toho nešlo porazit. Lýtka, jak ostatní stehna, obrovská síla v nohách. Ale nevyhrál. Padal mu řetěz. Takže než ho nasadil, pár jedinců ho vždycky předjelo, občas i já.

Po prvním kole se mi zdálo, že můj tréninkový partner zaostává. Jirka byl vzadu, v jiný skupince. Měl natrénováno víc než já, tak mi to bylo divný. Něco se mu muselo přihodit, snad defekt? Dělal jsem si starosti, fantazie začala nahlodávat mozek. Zranění? Ale jako obvykle měl s prdele kliku a všechno bylo jinak.

U křižovatky na Únanov mě opět převálcoval dřevorubec na ukrajině, to byla tenkrát velmi nepopulární značka kol, těžký rám, zadřené převody a nejelo to. Tam poprvé se mi otřásla vidina vítězství v závodě. Pustil jsem se za ním, do kopce tolik nevadilo, že nemám víc převodů, jeli jsme nadoraz. V čele závodu. Možná dva borci před náma. Nový rybník, kde se koupávali koně a lidi v klidu vedle sebe, veterina, celnice (tenkrát tam asi ještě nestála), křižovatka na Mašůvky. Pak rybník na návsi a tam se to stalo... Veřejná bezpečnost. Kde se vzala, tu se vzala, byla tam. Zelení mužíci odklonili závod kvůli pohřbu, který vycházel z kostela a zamířil si to na hřbitov. Kolem rakve a faráře nás nepustili, tak jsme pokračovali polňačkou. To mi naprosto vyhovovalo, na to jsem byl zvyklý. Jezdili jsme horší cesty. Dřevorubec ovšem taky. Nasadil řetěz a pádil v prachu jako o život.

Pořadí se nezměnilo, vrátili nás na silnici. Do cíle nanejvýš kilometr.

A začaly se dít věci. S údivem koukáme, že už nejsme čelo závodu. Před námi se ocitla nic netušící zadní skupinka závodníků, chvost peletonu. Policie, která odklonila závod, si myslela, že už nikdo nepřijede, tak to zabalila. Oni zase neměli tušení o pohřebních průvodech ten den, tak pokračovali svou cestou. A náskok, vytvořený ve dvou okruzích, neznamenal nic, byl vymazán.

Nevyhrál dřevorubec, nevyhrál Jiří a nevyhrál jsem ani já. Vyhrál ten nejlepší ze zadní skupinky. Jirka v ní jel taky, takže si proti časovce polepšil, já klesl o dva stupínky.

Na tomto místě by se hodilo poučení, žádné však nemám. S kolem jsem nepraštil. Až po mnoha letech, kvůli jedné cizince - artróze.