Žába

A tak jí řekl, že prej je moc malá, že s malejma žábama nechce nic mít, že by se mu kámoši smáli, že jí nemiluje, že to nejde, že holku prý asi má. Zatvářila se, řekla, že jí to nevadí, že to stejně tušila, že to bylo od začátku jasný. Dali si sbohem, ani jeden na druhého nepohlédli, prostě se otočili a šli každý jiným směrem. On sebejistým krokem bez zábran, bez pošpiněného svědomí, že jí řekl, že je žába. Ona, zadržujíc brek a tváříc se statečně, s nešťastně rozervaným srdcem, zběsilým úprkem odběhla. Nebýt na školní chodbě, možná by se rozbrečela, rozeřvala na celý svět, ale za to jí přece nestál, řekl o ní, že je žába, ona přece není...Uznala, první kluk, do kterého se opravdu zamilovala, a rovnou je to třeťák; nevěděla, jak se na kluky má jít, navíc jak na ty o tři roky starší.

Pomalu jí to přestávalo štvát, řekla si, že nechce být jako ty holky s vyumělkovaným obličejem, které brečí kvůli blbostem, statečně zvedla bradu a vydala se do šatny. Spolužáci hlučně se smějí, očividně se těší jak si bez starostí užijí víkend, jak půjdou na koulovačku a v neděli se budou nuceně učit na test z matematiky, jak pojedou s rodiči zazimovávat chalupu nebo jak půjdou nakupovat vánoční dárky, vždyť svátky klepou na dveře. Kamarádka hned poznala, že něco není v pořádku, objala ji, nechtěla slyšet, co jí řekl. Tak půjdeme k nám na čaj, co myslíš? Statečně se usmála, přikývla, věděla, že to bude lepší.

Roiboos, prosím.

Povídaly si, smály se, zapomněly na něj...I když byly chvíle, nějaká věc jí ho připomněla a ona se přestala smát či přestala mluvit, jenom jí trochu pošimralo u srdce a zahleděla se jinam, nechtěla mít tohle trápení, tohle zapomínání. Jaké to byly časy kdy zůstávalo jen u okukování a těšení se na jeho tvář, jeho úsměv když blbnul s kamarády(s těmi, kteří by se mu prý smáli, kdyby s ní něco měl), jak rozkošné bylo když měl přijít do její třídy aby zasedl na stejné místo kde seděla ona, jak na nástěnce zkoumala nejdřív suplované hodiny třetí bé a pak až kvarty cé, uměla nazpaměť jeho rozvrh i v jakém čase chodí na oběd. A pak už to šlo z kopce, seznámili se, podrobnosti přenechejme utajené, není to nic k popukání.

Nebreč, nemysli na něj. Na, dej si čokoládu.

Toblerone.

Pak se zlepšenou náladou od kamarádky odcházela, ve sluchátkách skáčko, směr domů. Kam jinam, že. Čekali byste snad, že sebou práskne na postel, začně brečet a ze zoufalosti otevře jakýsi dívčí román se šťastným koncem; ne. Začala si kreslit. Červená, modrá, černá, jedna čára sem, druhá tam, pak oblouk, kolečko, trochu vystínovat, rozmazat, odfouknout žmolky gumy. Kresbu uložila do desek a schovala až dospod nejnižšího šuplíku.

Nakreslila totiž žábu.